Terapie, ať lépe mi je #7 (24. 4.)
Dnes si myslím, že bych mohl být i trochu sdílnější, ale však uvidíme. První bych se chtěl dotknout toho, že to bylo poslední sezení před tím, než tyto blogy vydám. Trochu nepříjemnost je to, že předtím musím vydat taky všechny blogy z Kanady a ještě mi jich chybí vydat tak osm, takže je to tak 50 na 50, že to stihnu, ale byl bych moc rád. Nechci totiž míchat dvě série, když to není nutné. No ale je to celkově spíš technikálie.
Důležitější je, že půjdu s kůží na trh. Prostě o tom budou lidi vědět. Vlastně nevím, co se pak stane. Myslím, že v dnešní společnosti už to není tak převratné, ale ja se k tomu začít tuto cestu odhodlával poměrně dlouho, takže úplně běžné to asi taky není. Vlastně jsem tak opatrně zvědavý, částečně z toho mám obavy a částečně se tím bavím. Možná jsem totiž zjistil, proč si lidi nechávají některé věci pro sebe. On je to docela opojný pocit, kdy já něco vím a druhá strana neví. Nějak mi to dává pocit výhody nebo až převahy.
Zároveň to ale jde proti mému dlouhodobému cíli, kterým je to, aby lidé komunikovali více transparentně, otevřeně, upřímně a podobně. Třeba mě úplně vytáčí takové ty řeči "Tohle neříkej osobě A a hlavně aby se to nedozvěděla osoba B". To mám vždy tendenci si vzít notes a tyhle složité vztahy si někam poznamenat. Vždyť je to na hlavu a mám pocit, že někteří lidé si stěžují, jak je život složitý a přitom k té složitosti aktivně přispívají.
Nějaký koncept absolutní transparentnosti už ale opouštím. Prostě nechci všem říkat vše, je to utopie. Čistě prakticky je to v dnešní (a asi i všech jiných) společnosti nevýhodné. Lidé totiž mohou informace zneužívat. Druhý důvod je pak vnitřní. Já jako nedokonalá lidská bytost se prostě nechci s každým bavit o všem.
To ale vede k mému aktuálnímu řešení, což bych označil jako (snad) dosažitelný ideál. Stoprocentní transparentnost ke všem padla, ale to stejné se netýká upřímnosti. Já totiž mužů říct něco jako: "O tom se s tebou nechci bavit.". Je to to samé, jako neříct nic nebo to zamlčovat? Z mého pohledu rozhodně ne, takhle totiž komunikace probíhá a člověk upřímně říká, jak to cítí.
 |
| Photo by Artem Beliaikin on Unsplash |
Důležitější je, že půjdu s kůží na trh. Prostě o tom budou lidi vědět. Vlastně nevím, co se pak stane. Myslím, že v dnešní společnosti už to není tak převratné, ale ja se k tomu začít tuto cestu odhodlával poměrně dlouho, takže úplně běžné to asi taky není. Vlastně jsem tak opatrně zvědavý, částečně z toho mám obavy a částečně se tím bavím. Možná jsem totiž zjistil, proč si lidi nechávají některé věci pro sebe. On je to docela opojný pocit, kdy já něco vím a druhá strana neví. Nějak mi to dává pocit výhody nebo až převahy.
Zároveň to ale jde proti mému dlouhodobému cíli, kterým je to, aby lidé komunikovali více transparentně, otevřeně, upřímně a podobně. Třeba mě úplně vytáčí takové ty řeči "Tohle neříkej osobě A a hlavně aby se to nedozvěděla osoba B". To mám vždy tendenci si vzít notes a tyhle složité vztahy si někam poznamenat. Vždyť je to na hlavu a mám pocit, že někteří lidé si stěžují, jak je život složitý a přitom k té složitosti aktivně přispívají.
Nějaký koncept absolutní transparentnosti už ale opouštím. Prostě nechci všem říkat vše, je to utopie. Čistě prakticky je to v dnešní (a asi i všech jiných) společnosti nevýhodné. Lidé totiž mohou informace zneužívat. Druhý důvod je pak vnitřní. Já jako nedokonalá lidská bytost se prostě nechci s každým bavit o všem.
To ale vede k mému aktuálnímu řešení, což bych označil jako (snad) dosažitelný ideál. Stoprocentní transparentnost ke všem padla, ale to stejné se netýká upřímnosti. Já totiž mužů říct něco jako: "O tom se s tebou nechci bavit.". Je to to samé, jako neříct nic nebo to zamlčovat? Z mého pohledu rozhodně ne, takhle totiž komunikace probíhá a člověk upřímně říká, jak to cítí.
Komentáře
Okomentovat