Horyho blog

Potřetí to snad konečně letos vyjde. Konkrétně tím myslím návštěvu vnitřku Washington Monumentu. V roce 2017 se Monument opravoval. V létě roku 2019 už měla být oprava hotová, ale američtí politici se tehdy nebyli schopní dohodnout na rozpočtu a tak nastalo rozpočtové provizorium. To podle mých laických znalostí znamená třeba to, že opravy všech státních věcí jsou pozastaveny. Kvůli tomuto zpoždění se tak objekt znovuotevřel veřejnosti až na podzim 2019. Letos je tak tedy první možnost, kdy mohu tuto úchvatnou stavbu navštívit i z vnitřku. Původní návrh, který měl vzdát hold prvnímu americkému prezidentovi byl jiný a pod samotným obeliskem měl být ještě nějaký dům. Asi jsem raději, že se nakonec rozhodli tehdejší představitelé pro čistší řešení, které upoutá svou jednoduchostí a velikostí. Jedinou přístavbou je tak u paty obelisku drobná budova, v které je zázemí pro bezpečnostní kontrolu, kterou musí projít každý návštěvník. Zde je to vlastně v každém veřejném objektu a už

Dnes je v plánu nějaké to muzeum a pak se uvidí, jak to bude dále. Po cestě na metro jsem si všiml takového toho klasického napísu, který mám spojený z filmů a seriálů ze škol a kostelů. U místní základní školy se nápis stále týká konce školního roku. Naším cílem se nakonec stalo muzeum historie. K tomuto muzeu mám speciální vztah, protože to bylo první muzeum, které jsem kdy v Americe navštívil. Tentokrát jsme ale nedostali hned u vstupu koruny od Sochy Svobody. Prošli jsme to vcelku rychle, ale viděli jsme různé předměty, které se vážou k americkým prezidentům, ale dozvěděli jsme se něco také o historii dopravy ve Státech. Dále jsme se trochu točili okolo Bílého Domu. Ten je ze strany od Washington Monumentu z velké dálky oplocen minimálně pěti ploty. Na druhé straně byla situace mnohem lepší. Už když jsme přišli, tak jsme byli mnohem blíže k samotné budově. Pak se ale policisté, kdo ví proč, rozhodli, že ještě jednu frontu plotu otevřou, takže jsme se dostali

První den ve Washingtonu musí obsahovat procházku skrze The Mall. Ráno nebo vlastně spíš poledne proběhlo v pořádku a tak jsme se vydali směrem k metru. Trochu strach nám nahnala značka, že v určité ulici se častěji vyskytuje kriminalita, ale tentokrát jsme nebyli jejím cílem. Prvním cílem byl samozřejmě Capitol, což je podle mě jedna z nejhezčích místních budov.  Naproti jsme se podívali ještě na knihovnu a Supreme Court, který byl ale bohužel dost opevněný. Pravděpodobně to má souvislost třeba s nedávným kontroverzním rozhodnutím o zrušením federálního práva na interupci. Po cestě k Washington Monumentu nás přepadly dvě věci. První byl hlad, který se podařilo zahnat Jumbo hot dogem. Klobása místo párku dělá prý z normálního hot dogu Jumbo verzi, ale jídlo to bylo chutné. Druhým problémem byl déšť, který dost znenadání přišel. Schovali jsme se tak po střechou místního centra pro návštěvníky a už jsme začali plánovat útěk na ubikaci. Nakonec jsme to

Balení a vstávání nebylo naší nejsilnější stránkou, ale tak snad jsme nic nezapomněli a i autobus jsme stihli, i když jsme teda asi byli poslední. Cesta trvala asi necelých pět hodin a nebylo na ní překvapivě nic extra zajímavé. Dokonce i řidič zůstal po celou cestu. Po příjezdu jsme se s kufry vydali hned na metro, kde nastalo první menší překvapení, protože linka metra končila o jednu stanici před tou naší. Naštěstí místní dopravní podnik vypravil bezplatné náhradní autobusy. Horší situaci bychom měli kdybychom bydleli jako před pěti lety v Cheverly, protože tamní oranžová linka tam nejezdí vůbec. Naše stříbrná a modrá měly výpadek jen o víkendu. Od metra to k našemu ubytování bylo ještě nějakých patnáct minut, ale nepřítelem byl hlavně kopcovitý terén. Čtvrť Benning Ridge, v které je naše Airbnb, mě zaujala hlavně kopcovitostí a pak také množstvím zeleně. Na první pohled je to taková zajímavá kombinace pěkných rodinných domků a pak domků stejných a někdy i ne

Poslední celý den v asi nejrušnějším městě Ameriky, takže zároveň šlo také o poslední možnost nasát atmosféru města. Logicky jsme se tak vydali na Manhattan. Konkrétně jsme se vydali do relativně nového Harry Potter obchodu, kde je spousta krásných a propracovaných věcí. Vše působí téměř reálně magicky. Návštěvu zde jsem spíš pojal jako takovou prohlídku. Jediné, co mě štvalo, bylo množství lidí v obchodě. U obchodu je také známá budova Flatiron, která se myslím objevila třeba ve filmové sérii John Wick. Tato stavba je zajímavá především pro svoji trojúhelníkovou podstavu. Bohužel ale v aktuální podobě se asi do žádného filmu nepodívá. Snad se jí bude dařit i po rekonstrukci. Dalším úkolem bylo sehnat jídlo a tou samozřejmě poslední den musela být dolarová pizza. Každý jsme dali tři kousky a bylo toho teda dost. Ještě před nejsevernějším bodem naší cesty jsme se stavili v několika obchodech na 5th Ave. Pak už jsme ale dorazili k Central Parku, kde jsme spíš jen

Poslední dny v NYC budou zřejmě ve znamení dohánění restů. Naposledy jsme si tak dali Brooklyn Bridge, kde se nakonec ukázalo, že jsou zde asi nejlepší ceny na turistické předměty. Dále jsme se podívali na několik drobností, které jen tak v nějaké turistické příručce nenajdete. Tak to třeba máme místo s názvem Sugar House Prison Window. Nyní jde jen o zeď s mříží, dříve ale šlo ale o sklad s cukrem. Ten sloužil britským vojákům k věznění amerických vzbouřenců. Bohužel tomu, kdo sem dal dočasný kontejner na bordel to asi bylo jedno. Další drobnou zajímavostí je menší zadní ulička Cannon's Walk. Ta věrně ukazuje téměř původní stav vnitrobloku a jde tak o jedno z nejstarších míst na Mannhatanu. Při přípravě na Ameriku mě zaujaly i jedinečné hodiny, které jsou nad prodejnou Starbucks. Jsou zde různá čísla, která se rozsvěcují barvami podle toho, jestli jde o hidnotu hodin, minut nebo vteřin. No prostě podle obrázku to snad pochopíte lépe.

Slibovaný výlet do Philadelphie je konečně něco a bude to stát za to, akorát musíte dočíst až do konce. Ranní vstávání se nám docela vydařilo a tak jsme se vydali směrem Penn Station, konkrétně tedy do Moynihan Hall. Vlaková nádraží ve větších amerických městech mají jinou podobu než u nás. Zvlášť na Mannhatanu jsou pozemky tak drahé, že se prostě nevyplatí zastavět půdu kolejemi. Vlaky tedy jezdí stejně jako metro pod zemí. Vypadá to tedy tak, že všichni čekající cestující stojí ve stejné hale, a když je jasné nástupiště, tak se seřadí před příslušný eskalátor. Ten už je navade na podzemní nástupiště. Vlaky se od těch našich trochu liší, ale nic zásadního. Na první pohled zaujme stříbrná barva zevnějšku. Vevnitř jsme zase nenarazili ani na jeden vagón s uzavřenými kupé, které u nás ještě někdy jezdí. Sedačky jsou zde v jedné řadě celkem čtyři a jsou symetricky rozdělené uličkou. Samotná sedačka působí masivněji než u nás a spíš mi připomněla sedačku z letadla. V našem vlak

Den mezi náročným včerejškem a asi i zítřkem (vstávání na vlak do Philadelphie) byl zase plánován jako takový poklidný. Prvním cílem byla galerie MoMA. Ani jeden z nás není nějaký znalec umění, ale zase tady mají fakt známé obrazy, které člověk jen tak neuvidí. Jo a taky jsme se na ničem jiném nedokázali v rámci našeho City Passu shodnout 😀 Trochu problém ale je, když si spletete galerie. Dle mého navigování jsme totiž došli k budově, na které byly vlajky s nápisem MET - The Metropolitan Museum of Art. Náš cíl MoMA je ale plným názvem The Museum of Modern Art. Samozřejmě já jako kulturní barbar vidím jedno jako druhé, takže jsme se museli rychle dostat k druhému naštěstí ne tak vzdálenému muzeu. U vstupu jsem se trochu bál, že když jsme prošvihli naše časové okno, tak nás pošlou k šípku, ale to se naštěstí nestalo. Vystáli jsme si frontu k pokladnám, kde jsem ukazoval naši rezervaci. Týpkovi to nešlo načíst, tak to na nás zkoušel, že to máme špatný a tak, ale to už jsme se