Terapie, ať lépe mi je #3 (20. 2.)
Odcházím ze třetího sezení a vlastně mám poprvé nějaký pocit, že je to nějak pro mě běžné. Trochu ale ještě shrnu to, co se dělo od minulého sezení. Náladově to bylo trochu jako na houpačce. Těm horním lokálním maximům vévodil třetí Ant-man film, kde jsem správně odhadl přítomnost Lokiho (teď už můžu spoilerovat, když to vydávám o pár měsíců později, ne? 😀) a měl jsem z toho hodně radost.
Teď už ale k samotnému sezení. Přinesl jsem si zase nějaký seznam témat, ale tentokrát to zase bylo z pohledu průběhu ještě lepší než minule. Témata jsem vlastně nevytáhl a celou dobu jsme jeli vlastně z úvodní otázky "Tak jak se máte? 😀 Přišlo mi, že sám se postupně více otevírám a i paní terapeutka mě už víc zná, takže mi dokázala lépe oponovat nebo nahrávat. Zase víc bylo takových těch momentů, kdy jsem si řekl, že takhle jsem nad danou věcí nepřemýšlel, a že na tom něco může být.
Teď už ale k samotnému sezení. Přinesl jsem si zase nějaký seznam témat, ale tentokrát to zase bylo z pohledu průběhu ještě lepší než minule. Témata jsem vlastně nevytáhl a celou dobu jsme jeli vlastně z úvodní otázky "Tak jak se máte? 😀 Přišlo mi, že sám se postupně více otevírám a i paní terapeutka mě už víc zná, takže mi dokázala lépe oponovat nebo nahrávat. Zase víc bylo takových těch momentů, kdy jsem si řekl, že takhle jsem nad danou věcí nepřemýšlel, a že na tom něco může být.
 |
| Photo by Bret Kavanaugh on Unsplash |
Dobře, abych tady potřetí nevařil z vody a nepsal jen svoje pocity, tak si dáme příklad. Ještě zdůrazním, že pro mě je sdílení nějaké věci z terapie docela složité a některé věci vytrubovat do světa nebudu asi nikdy. Publikovatelné jsou tak jen věci, o kterých bych mohl veřejně mluvit, což pro mě není zvlášť u některých snadné. Dost okecávání.
Možná to máte/měli jste/budete mít taky, ale já se v posledních letech vypořádávám s tím, že mám negativní emoce. Ono to možná zní pro někoho bizarně, ale já jsem se za to vlastně styděl, protože mi to přišlo jako něco špatného. Emoce jako nenávist, závist nebo vztek mi přišly mimo to, jak by měl dobrý člověk přemýšlet a pak jsem se teda neviděl jako dobrý člověk. Zvlášť třeba s tou nenávistí to pro mě bylo hodně silné, když jsem si to prožíval a do té doby jsem nechápal, jak může jeden člověk druhého nenávidět
Paní terapeutka měla vlastně dva zajímavé vstupy. V prvním šlo zhruba o to, že všichni v sobě máme dobré i špatné emoce a není na tom nic špatného. Celkové sdělení se podle mě dost shodovalo s tím, co říkal Sirius Black asi v Harry Potter a Fénixův řád: "Každý v sobě máme světlou i tu temnější stránku. Záleží jen na nás jakou z nich si vybereme." Prostě, že člověk není blázen, když ho napadají věci, které by asi nikdy neudělal. Druhá poznámka byla v tom duchu, že tyto špatné emoce můžeme brát jako signály hlavy, mysli, podvědomí (co já vím), že je něco špatně a člověk by se na tu věc měl podívat z jiného úhlu pohledu.
Minule jsem psal něco o tom, že mi chybí stanovení si cílů nebo způsob, jak měřit zlepšení. K tomu jsme se dnes dostali až na konci. Na začátku jsem chtěl tuhle otázku otevřít dost. Na konci jsem ale pochopil, že třeba zrovna dnes jsem tam ten posun cítil obrovský, takže ta otázka nedává takový smysl. Stejně bych ale mohl zapracovat na tom, jak něco takového měřit. U měkkých věd jako psychologie mi to z podstaty věci moc nedává smysl, ale nějak to jít musí. Spíš je možná ten měřící systém unikátní pro každého.
Možná to máte/měli jste/budete mít taky, ale já se v posledních letech vypořádávám s tím, že mám negativní emoce. Ono to možná zní pro někoho bizarně, ale já jsem se za to vlastně styděl, protože mi to přišlo jako něco špatného. Emoce jako nenávist, závist nebo vztek mi přišly mimo to, jak by měl dobrý člověk přemýšlet a pak jsem se teda neviděl jako dobrý člověk. Zvlášť třeba s tou nenávistí to pro mě bylo hodně silné, když jsem si to prožíval a do té doby jsem nechápal, jak může jeden člověk druhého nenávidět
Paní terapeutka měla vlastně dva zajímavé vstupy. V prvním šlo zhruba o to, že všichni v sobě máme dobré i špatné emoce a není na tom nic špatného. Celkové sdělení se podle mě dost shodovalo s tím, co říkal Sirius Black asi v Harry Potter a Fénixův řád: "Každý v sobě máme světlou i tu temnější stránku. Záleží jen na nás jakou z nich si vybereme." Prostě, že člověk není blázen, když ho napadají věci, které by asi nikdy neudělal. Druhá poznámka byla v tom duchu, že tyto špatné emoce můžeme brát jako signály hlavy, mysli, podvědomí (co já vím), že je něco špatně a člověk by se na tu věc měl podívat z jiného úhlu pohledu.
Minule jsem psal něco o tom, že mi chybí stanovení si cílů nebo způsob, jak měřit zlepšení. K tomu jsme se dnes dostali až na konci. Na začátku jsem chtěl tuhle otázku otevřít dost. Na konci jsem ale pochopil, že třeba zrovna dnes jsem tam ten posun cítil obrovský, takže ta otázka nedává takový smysl. Stejně bych ale mohl zapracovat na tom, jak něco takového měřit. U měkkých věd jako psychologie mi to z podstaty věci moc nedává smysl, ale nějak to jít musí. Spíš je možná ten měřící systém unikátní pro každého.
Komentáře
Okomentovat