Terapie, ať lépe mi je #2 (8. 2.)

Jdu z druhého sezení. První se ale trochu vrátím k době mezi sezeními. Na začátku jsem si říkal, že je to paráda a všechno se zlepšilo. Po pár dnech se to ale vrátilo s náladou zase dolů. Jo, našlapuju trochu komplikovaně okolo toho, abych vlastně úplně neřekl, co řeším za problémy, ale zároveň sem zase chci něco napsat.

No asi se dá ve vší obecnosti napsat, že na sezení chodím, aby mi bylo lépe. To se po sezení dost povedlo, ale šlo o krátkodobé zlepšení. Nějak jsem vlastně po první terapii uvěřil tomu, že existuje cesta, aby z dlouhodobého hlediska byla situace lepší a ustálenější. Říkal jsem i dnes na sezení, že najednou jsem měl na všechno hromadu času. Třeba se mi i lépe psaly blogy 😀 Po pár dnech ale zase propad. Osobně si říkám, že jsem si asi uvědomil, že ty problémy nezmizely, ale akorát mám naději na nějaké nejich řešení, což v tu chvíli už nebylo dostatečné.

Photo by Katrina Wright on Unsplash

Dnešní sezení se neslo více ve stylu rozhovoru. Hodně oceňuji, že si paní terapeutka pamatovala, co jsme probírali minule. Asi je to normální a jinak by to pořádně nefungovalo, ale stejně se mi to líbí. Trochu mi ale chybí nějaké stanovení si cílů nebo termínů na zlepšení. Asi je to trochu naivní, ale nějakou predstavu bych chtěl mít.

Do příště taky nesmím podcenit přípravu. Sice jsem měl soupis nějakých témat, ale projeli jsme je spíš po povrchu a nová mě napadala až na konci. Přístup paní terapeutky tkví vlastně v tom, že čeká na témata, která přinesu a pak je společně rozebírame. Když tedy nemám téma, tak je ticho. Ja druhou stranu je to super, že si můžu myšlenku připravit, nějak ji popsat a upřesňovat. Opravdu je to takový bezpečný prostor.

Je to vlastně zvláštní, že jsem tak rychle pojal velkou důvěru k úplné neznámému člověku. Osobně v tom vidím dva hlavní důvody. Tím prvním je to, že svěřovat se cizímu člověku je vlastně lepší. Moje problémy si nemůže s ničím spojit a vyvodit z toho nějaké změny pro naše jiné společenské interakce. Druhý důvod je hlavně finanční. Ono dejte litr jem za sezení na křesle. To už ten čas aspoň využiju.

Větší důvěru by ve mě mohlo vzbuzovat i dosažené vzdělání paní terapeutky. Snad jsem o tom psal i minule, ale raději zopakuji. Ona sama se mě ptala, jestli se chci na její vzdělání zeptat, já nechtěl a ona říkala, že ona by se ptala. Z mého pohledu je to vlastně skoro jedno. Nějak mi přijde, že u tohoto oboru mi vzdělání neřekne, jestli si se stylem terapeuta člověk sedne. Zase jsou školy a kurzy na různé styly a přístupy, tak možná to k něčemu je 😀