Amerika 2022 #27 (8. 8. - 10. 8.) Unavená cesta s několika problémy

A hned z vostra pokračujeme, zrovna vchazíme na letiště. Skoro hned za vchodem jsme otevřeli kufry a předkládali věci tak, aby jejich uložení odpovídalo všem regulím. Taky jsme si prozíravě připravili čistá trička. Chvíli jsme si prohlíželi letiště, protože jsme měli časovou rezervu, ale pak jsme se vydali čekat před přepážku, která byla přiřazena k našemu letu. Byly zde trochu zmatky, protože personál letiště sem přistavil nějaké stroje, které člověka skrze čtečku pasu ověřily a rovnou vytiskli letenku. Teda měly vytisknout letenku. Tento úkon většině lidem nešel, pak jsme přišli my a najednou to šlo.

Čekání ve frontě není příjemné, ale vlastní frustrací si ho akorát děláme více nepříjemné. Třeba u fronty před přepážkou na letišti je snad jasné, že všichni se do letadla dostanou. Teda zvlášť v tom případě, kdy už máte sedadla a jste v přední části. Někdo to ale nechápe. Takže ještě zpětně: "Pane, nelepte se na mě!". Měli jsme totiž tu "čest" sdílet frontu se starším párem, kdy pán se na mě pořád tlačil a paní ho peskovala. Teda tak jsme to alespoň převedli, když jsme je dabovali.

Konečně jsme se dostali až k přepážce, kde největším problémem bylo to, že paní šlo přes plexisklo a roušku (ano, pořád tu byly povinné) špatně slyšet. Nakonec jsme ale byli propuštěni a naše zavazadla byla v pořádku odbavena. Následovala klasická série bezpečnostních a dalších kontrol. Trochu mi poničili klobouk, což jim nezapomenu 😀

Nástup do letadla probíhal už za velkého šera nebo tmy, takže z města jsme toho už moc neměli. Ája toho zase moc neměl z cesty, protože mu nějak nesedla a nepřidaly tomu ani turbulence. Naštěstí k žádné nehodě nedošlo, aspoň teda ne, když jsem byl vzhůru. Těsně před přistáním na JFK jsme si ještě mohli vychutnat snový výhled na Manhattan.

Znovu po nějakém více než týdnu jsme vkročili na americké území. Jelikož jsme to neměli další let jako navazující, tak jsme museli jít zase na vstupní prohlídku do země. Dost ospalí jsme jim to vykeceli nějaké blbosti a mohli jsme jít do útrob letiště. Měli jsme fakt hodně času, tak jsem si řekl, že zkusím něco ukecat u letecké společnosti za rozbitý kufr. Možná jsem to nepsal a možná jo, ale už pri cestě do Vancouveru jsem měl na několika místech rozbity kufr. Tak jsem zašel s Ájou v zádech na pobočku dopravce a odcházel jsem s vítězoslavným pocitem, že mi závadu uznali. Teda dali mi jen 40 dolarů na další letenku, což je mi úplně k prdu, ale uznali to.

Nástup do letadla probíhal už za velkého šera nebo tmy, takže z města jsme toho už moc neměli. Ája toho zase moc neměl z cesty, protože mu nějak nesedla a nepřidaly tomu ani turbulence. Naštěstí k žádné nehodě nedošlo, aspoň teda ne, když jsem byl vzhůru. Těsně před přistáním na JFK jsme si ještě mohli vychutnat snový výhled na Manhattan.

Znovu po nějakém více než týdnu jsme vkročili na americké území. Jelikož jsme to neměli další let jako navazující, tak jsme museli jít zase na vstupní prohlídku do země. Dost ospalí jsme jim to vykeceli nějaké blbosti a mohli jsme jít do útrob letiště. Měli jsme fakt hodně času, tak jsem si řekl, že zkusím něco ukecat u letecké společnosti za rozbitý kufr. Možná jsem to nepsal a možná jo, ale už pri cestě do Vancouveru jsem měl na několika místech rozbity kufr. Tak jsem zašel s Ájou v zádech na pobočku dopravce a odcházel jsem s vítězoslavným pocitem, že mi závadu uznali. Teda dali mi jen 40 dolarů na další letenku, což je mi úplně k prdu, ale uznali to a to se počítá.

Měli jsme asi 8 hodin do odletu a co teď. No Ája najednou ožil a vyrazil na Manhattan. Mně se nechtělo dávat asi dvacet dolarů za těch pár hodin v NYC, tak jsem si klasicky prošel JFK a rozbil jsem tábor na Terminálu 5, z kterého jsme pak měli letět do Dublinu. Tento terminál mám rád, protože tu vždy bylo hodně míst k sezení a byl tu klid. Nevím proč, ale všechny sedačky najednou byly pryč, ale tak co, mě nevadilo sedět na zemi. 

Ája dorazil včas a zachránil mě tím, že donesl nějaký mekáč. Dokonce vzal jeden burger i domů Petrovi, což jsem ani nevěděl, že jde převézt americký burger do Česka, ale on to dokázal. Nalodění na letadlo proběhlo myslím docela standardně včetně všech dalších kontrol a podobně. Nejlepší částí cesty bylo to, že nám dali deky, o které nás předtím připravili. V Dublinu už to pak už bylo jen otravné čekání a potom konečně domů, kde na mě konečně čekala pohodlná postel. Toto je konec dobrodružství, které reálně skončilo už skoro ořed rokem. Díky, že jste si to přečetli a snad vás to pobavilo nebo tak něco 😀