Amerika 2022 #24 (6. 8.) Univerzita, rodný (ne)dům a naháči

Po včerejším výšlapu jsme vyrazili z ubytka až po jedné hodině, což byla dost ostuda, ale co se dá dělat. Naštěstí v koláčku štěstí bylo: "You can play now with confidence." (v češtině: Nyní můžete hrát s jistotou.). Že já jsem o koláčích ani nepsal? No nic, chtěl jsem každý den otevřít jeden, ale pořád jsem zapomínal. Šlo o klasické fortune cookies (ono to má i vlastní emoji - 🥠), které jsme koupili v Chinatownu. No takže závěr je takový, že jsme sebevědomě vyšli v jednu odpoledne.
A co že byl vlastně program tohoto dne? Jsem rád, že se ptáš zvídavý čtenáři. Hlavním cílem byl univerzitní komplex UBC, kde studoval táta a bylo to první místo, kde jsem bydlel. SkyTrainem jsme dojeli až na Broadway, kterou jsme pak pokračovali autobusem až do areálu UBC (University of British Columbia). V autobusu si pamatuju, že nám přišel docela zvláštní systém místa pro vozíčkáře nebo kočárek, protože zde byla jedna tyč tak divně, že pro nástup vozíčku nebo kočárku musela část lidí z autobusu vystoupit. Na druhou stranu to vypadalo, že většina lidí to bere dost klidně a myslím, že celkově byli lidi v pohodě.

Nevím, jaké znáte univerzitní kampusy. Já znám nejlépe ten ČVUT v Dejvicích. Oproti situaci na Matfyzu se tomu dá říkat opravdu kampus. Věděl jsem, že to určitě není největší kampus nebo tak, ale stejně mě UBC svou velkou velikostí překvapilo. Víceméně úplně separované od města je mezi mnoha stromy mnoho školních a studentských budov. Je tu mnoho ulic, ale je zde i dost prostoru pro další výstavbu.

Pamatuji si, že na začátku jsme udělali jedinou možnou věc - šli jsme chytat Pokemony 😀 . Pak jsme se vydali na pátrání po mém rodném domě. Už předem jsem věděl, že samotný dům už tam nenajdu, no co se dá dělat. Došli jsme do klidnější části kampusu, kde z vedlejší silnice odbočovala krátká slepá ulička. Podle fotek vím, že na jejím začátku bylo parkoviště a nakonci třeba 10 domků. V jednom z nich jsme bydleli. Z parkoviště ještě něco zbylo, ale domy byly úplně pryč. Dokonce konec silnice byl oplocen dočasným ohrazením a vypadalo to, že se sem vozí posekaná tráva a ještě další bordel.

Plot šlo ale obejít a dostali jsme se za konec ulice a já mohl odhadovat podle fotek, kde můj první domov byl. Bylo to vlastně docela zvláštní. Stojím teď v kuchyni nebo v koupelně? Kde bych se ocitl, kdybych se posunul v čase nějakých 25 let dozadu. Je to šílené, jak se věci mění. Možná to někdo nechápete, ale já letěl přes půlku světa, abych se dostal na místo, kde jsem byl před takovou dobou. Místo, kde by stromy mohly říct: "Hele, toho známe." . Přijde mi to vlastně pořád fascinující.

No nebudu lhát, dojímal jsem se tam docela dlouho. Mezitím jsme si zvládli s Ájou zakopat tenisákem, což mělo připomenout to, že jsem na jednom starém videu viděl, jak jsme si na ulici kopali s dědou míč. Teda on jako fotbalista do míče kopal a já se ho pořád snažil vzít do rukou. Dědo, mám dobrou a špatnou zprávu. Za 25 let už vím, že do míče se ve fotbale kope. Ta špatná je, že to pořád neumím moc praktikovat 🙂

Když jsem se dodojímal (je to slovo?), tak jsme vyrazili dál. Kampus je fakt fakt obří a tak jsme ho rozhodně neprošli celý, ale podle fotek a popisu jsem poznal třeba dům, kde rodiče bydleli ještě beze mě. Líbí se mi, že univerzita má různé moderní budovy, ale není to jedna betonová plocha. To množství zeleně Vancouveru prostě pořád závidím a tady jí bylo ještě víc než jinde. Naše poslední zastávka v rámci univerzitního městečka byla před antropologickým muzeem. Vlastně úplně pořádně nevím, proč to byl důležité místo k vidění. Dovnitř jsme nešli, ale před v té době opravovanou budovou jsme koukali na obří totemy. Muzeum se totiž samozřejmě zaměřuje nejvíc na bývalé místní kmeny indiánů.

Už při obcházení muzea jsme ale přemýšleli, jak se dostaneme na pobřeží. Doma se totiž říkalo, jak jsme tady chodívali po nějaké pěkné cestě na pobřeží. No kdyby to jen bylo tak jednoduché. Našli jsme teda schody dolů na pláž. Ája si ty schody dokonce dal ještě jednou nahoru a dolů. Údajně za to mohla naše nedomluva. Pravda je samozřejmě taková, že jsem byl domluvený s jeho trenérem a dohlížel takto na jeho trénink. (Dobře, možná to není pravda 🙂). Dole na pláži jsme ale zjistili dvě věci. Zaprvé zde nebyla žádná pěkná cesta a je tady ještě konec pláže Wreck Beach, což je pláž známá tím, že zde jsou různé vyplavené kmeny a scházejí se zde hlavně k večeru pochybné existence. Zadruhé šlo o nudapláž.

Návrat po schodech nahoru nepřipadal v úvahu, takže padlo rozhodnutí projít pláž až k údajně existující cestě. No viděli jsme zajímavé věci a různé podezřelé existence, rozhodně to byl zajímavý zážitek. Nakonec jsme ale došli na onu cestu, která lemuje sérii pláží, které jdou až k centru města. Bohužel většina byla kamenitá a koupání tam nebylo úplně příjemné. Nakonec jsem do vody šel až na Locarno Beach. Ája myslím ani do vody nešel. U mě nepřipadalo nic jiného v úvahu, nechtěl jsem si později vyčítat, že jsem nešel, když byla možnost. Voda na můj vkus byla studená a cesta do ní nesnadná, ale pár temp jsem si nakonec udělal a během pár týdnů jsem si tak mohl odškrtnout Atlantický i Pacifický oceán.

Šli jsme dál po pláži, ale chtěli jsme mít nějaký dobrý výhled na západ slunce, který se nezadržitelně blížil. K cíli v podobě Kitsilano Beach jsme si tak museli pomoct autobusem. Západ jsme stihli dost jen tak tak, aspoň myslím. Kitsilino už vypadala víc městsky a taky zde měli bazén. Trochu zajímavá byla cesta zpět do centra na SkyTrain. Po západu slunce mělo víc lidí v úmyslu utéct, takže se tvořily dost plné autobusy. Řešením řidičů bylo to, že na přední displej narvaného autobusu hodil informaci o tom, že nestaví, protože má plno a další zastávky jen projížděl. Myslím, že když si někdo zevnitř cinknul, tak ho snad pustil, ale to se zas na další zastávce navalila hromada lidí. No zajímavý systém. Dojeli jsme ale v pořádku a SkyTrain byl spíš formalita.