Amerika 2022 #25 (7. 8.) Začátek, konec i výbuch (nebo ví bůh?)
Jak často jdete okolo porodnice, kde jste přišli na svět? Prožíváte nějak speciálně, když okolo ní jdete? Jak ji máte daleko od svého aktuálního bydliště? To a mnoho dalších jsou otázky, na které bych asi odpověděl dost jinak než většina z vás. Asi (vlastně rozhodně) přemýšlím nad některými věcmi zbytečně do hloubky, ale hrozně mě fascinovalo vidět moji porodnici. Prostě místo, kde to pro mě všechno začalo. Docela dlouho jsem procházel stará videa (děkuji rodičové za natočení), abych identifikoval i přesný vchod/východ a podobně, k tomu se ale dostane.
Nejprve ale klasika. Takže vstávání bylo samozřejmě značně opožděné a vyrazili jsme zase až po poledni. Naším SkyTrainem jsme jeli až na konečnou - Waterfront. Zde jsme se poprvé dostali i na poslední trasu místního metra, kterou byla Canada Line. Dojeli jsme až na zastávku King Edward (docela cool označení stanice) a vydali jsme se k porodnici.
Jo, ten přesný východ, odkoud jsme z porodnice odcházeli, jsem nakonec našel, ale byl to docela boj. Měl jsem asi tři kandidáty a ono to není snadné, když si budova dovolí se za 25 let změnit. Nakonec jsem ale podle spár na zdech, otočení klik a dalších důležitých prvků našel to, co jsem hledal. Teda doufám, protože vchod má přistavěnou přístavbu a vedle něj taky něco vyrostlo, ale to bylo zřejmě mladší než 25 let. Celkově je to pro mě pořád dost zajímavý zážitek a nevím, jak to pořádně popsat. Rozhodně jsem ale rád, že jsem se tam dostal, stálo to za to.
Vlastně po cestě na metro jsme ještě udělali relativně krátkou odbočku v Queen Elisabeth Park. Jde o zajímavý park, protože je to vlastně pahorek, který zavazí jedné z hlavních ulic. Ta ho prostě objíždí a aspoň trochu to narušuje ty stejné severoamerické městské bloky. Z parku je krásný výhled na centrum města, které má v pozadí hory. Zase sem zkusím dát víc fotek, protože nevím, co bych o tom psal 🙂
Dále jsme pomocí SkyTrain dojeli zase do centra a udělali větší nákupy v giftshopech. Zastavili jsme se i u Steam Clock, což jsou hodiny na páru, o kterých jsem určitě už psal. Nevím, jestli jsem psal o jiné příhodě. Vancouver asi nemá moc míst, která jsou čistě turistická a často se to spíš mísí s místními obyvateli. Ulice s giftshopy je ale asi výjimkou a zde tak najdete hlavně turisty. No a kdo profituje z turistů? Ano, správně, žebráci na ulicích. Logicky jich tedy u giftshopů pár bylo a předpokládám, že jejich cílem byli hlavně právě turisté. No nakonec měl ale jeden štěstí na úplně jiné frontě. Do ulice se přiřítilo nějaké super sportovní auto a zařadilo se do kolony. Jeden žebrák přišel k řidiči a chtěl po něm nějaké peníze. Řidič se zeptal, kolik by chtěl. Požadavek na sto dolarů (snad si to pamatuju dobře) byl splněn a žebrák odcházel spokojený za velkého potlesku celé ulice, což bylo poměrně zvláštní nebo aspoň pro mě neobvyklé.
Byl to vlastně poslední celý den, který jsme si ve Vancouveru mohli užít. Byla to tedy poslední možnost na opravdovou bombu. Už jsem psal o Nine O'Clock Gun? No, dostaneme se k ní už brzo. Poprvé jsme se ale dostali do Stanley Parku, což bylo také na mém seznamu přání. Mám rád velké parky blízko centra města a tento mezi ně rozhodně patří. V parku jsme šli po pobřeží, takže jsme všude viděli na centrum nebo na severní část města, což spolu s odpoledním sluncem dávalo skvělou podívanou. Zastavit jsme se museli u totemů, protože ty jsem viděl i na starych kazetách.
Po cestě zpět jsme se konečně dostali k Nine O'Clock Gun, což je dělo, které opravdu každý den v 9 večer střílí. Proč střílí se určitě ptáte. Co jsem si zjistil já tak dříve to bylo z důvodu, aby si každý mohl nastavit správný čas. Dělo totiž míří přímo k centru. Ze samotné palby vám sem musím dát samozřejmě i video.
Se řádnou únavou jsme se vydali naposledy domů. V autobusu jsme ještě potkali jeden mladý český pár, tak jsme jim dávali nějaké tipy, kam se mají podívat a já si uvědomil, že jsme tu vlastně z velké části navštěvovali hlavně moje dětství, což jim asi noc nepomůže. Cesta SkyTrainem proběhla v pořádku a my se mohli odebrat k poslední noci na druhém konci světa.
Nejprve ale klasika. Takže vstávání bylo samozřejmě značně opožděné a vyrazili jsme zase až po poledni. Naším SkyTrainem jsme jeli až na konečnou - Waterfront. Zde jsme se poprvé dostali i na poslední trasu místního metra, kterou byla Canada Line. Dojeli jsme až na zastávku King Edward (docela cool označení stanice) a vydali jsme se k porodnici.
Jo, ten přesný východ, odkoud jsme z porodnice odcházeli, jsem nakonec našel, ale byl to docela boj. Měl jsem asi tři kandidáty a ono to není snadné, když si budova dovolí se za 25 let změnit. Nakonec jsem ale podle spár na zdech, otočení klik a dalších důležitých prvků našel to, co jsem hledal. Teda doufám, protože vchod má přistavěnou přístavbu a vedle něj taky něco vyrostlo, ale to bylo zřejmě mladší než 25 let. Celkově je to pro mě pořád dost zajímavý zážitek a nevím, jak to pořádně popsat. Rozhodně jsem ale rád, že jsem se tam dostal, stálo to za to.
Vlastně po cestě na metro jsme ještě udělali relativně krátkou odbočku v Queen Elisabeth Park. Jde o zajímavý park, protože je to vlastně pahorek, který zavazí jedné z hlavních ulic. Ta ho prostě objíždí a aspoň trochu to narušuje ty stejné severoamerické městské bloky. Z parku je krásný výhled na centrum města, které má v pozadí hory. Zase sem zkusím dát víc fotek, protože nevím, co bych o tom psal 🙂
Dále jsme pomocí SkyTrain dojeli zase do centra a udělali větší nákupy v giftshopech. Zastavili jsme se i u Steam Clock, což jsou hodiny na páru, o kterých jsem určitě už psal. Nevím, jestli jsem psal o jiné příhodě. Vancouver asi nemá moc míst, která jsou čistě turistická a často se to spíš mísí s místními obyvateli. Ulice s giftshopy je ale asi výjimkou a zde tak najdete hlavně turisty. No a kdo profituje z turistů? Ano, správně, žebráci na ulicích. Logicky jich tedy u giftshopů pár bylo a předpokládám, že jejich cílem byli hlavně právě turisté. No nakonec měl ale jeden štěstí na úplně jiné frontě. Do ulice se přiřítilo nějaké super sportovní auto a zařadilo se do kolony. Jeden žebrák přišel k řidiči a chtěl po něm nějaké peníze. Řidič se zeptal, kolik by chtěl. Požadavek na sto dolarů (snad si to pamatuju dobře) byl splněn a žebrák odcházel spokojený za velkého potlesku celé ulice, což bylo poměrně zvláštní nebo aspoň pro mě neobvyklé.
Byl to vlastně poslední celý den, který jsme si ve Vancouveru mohli užít. Byla to tedy poslední možnost na opravdovou bombu. Už jsem psal o Nine O'Clock Gun? No, dostaneme se k ní už brzo. Poprvé jsme se ale dostali do Stanley Parku, což bylo také na mém seznamu přání. Mám rád velké parky blízko centra města a tento mezi ně rozhodně patří. V parku jsme šli po pobřeží, takže jsme všude viděli na centrum nebo na severní část města, což spolu s odpoledním sluncem dávalo skvělou podívanou. Zastavit jsme se museli u totemů, protože ty jsem viděl i na starych kazetách.
Po cestě zpět jsme se konečně dostali k Nine O'Clock Gun, což je dělo, které opravdu každý den v 9 večer střílí. Proč střílí se určitě ptáte. Co jsem si zjistil já tak dříve to bylo z důvodu, aby si každý mohl nastavit správný čas. Dělo totiž míří přímo k centru. Ze samotné palby vám sem musím dát samozřejmě i video.
Se řádnou únavou jsme se vydali naposledy domů. V autobusu jsme ještě potkali jeden mladý český pár, tak jsme jim dávali nějaké tipy, kam se mají podívat a já si uvědomil, že jsme tu vlastně z velké části navštěvovali hlavně moje dětství, což jim asi noc nepomůže. Cesta SkyTrainem proběhla v pořádku a my se mohli odebrat k poslední noci na druhém konci světa.
Skvělé čtení o Americe! Ta vaše cesta zní jako opravdové dobrodružství, plná různých míst a zážitků. Přesně takové výpravy mě vždycky inspirují zkoušet nové věci a objevovat svět. Když vyrážím na delší tripy, snažím se mít opravdu kvalitní výbavu, protože se mi pak líp zvládá všechno od počasí až po terén. Díky za skvělé posty a tipy!
OdpovědětVymazat