Horyho blog

Znáte ten typ snu, který se jeví jako zcela reálný? Tak jeden takový se mi přes noc v hlavě odehrál. Dřív jsem měl podobné sny třeba o neudělaném úkolu nebo nějakém testu. Nyni jsem se probudil s jistotou toho, že mamka má vážnou nemoc. No ale teď co dělat, že jo. Na jednu stranu člověk ví, že včera o te informaci ještě nevěděl a tak je dost divný, aby se to dozvěděl přes noc. Zároveň jsem si ale byl jistý, že to tak prostě je. No naštěstí jsem se mohl mamky zeptat přes chat. Jestli se tohle někomu stalo v době dopisů, tak to fakt nezávidím. Zároveň jsem pak ještě usnul a sen měl pokračování, kde ale proběhlo tolik různých věcí, že už jsem to dokázal identifikovat jako sen. A nebo jsem ve snu naopak teď? 🤔 Tak to bychom za sebou měli filozofickou vsuvku a pojďme se vydat do města. Tedy jel jsem vlastně sám, protože Ája měl mít zhruba v poledne nějaké online školení. No teda osobně by mě to asi dost štvalo, ale asi prostě nešlo nic dělat. S Davidovou skupinou jsem měl sraz

Dnešek začal vlastně už včera. V plánu bylo muzeum letectví a kosmonautiky u letiště v Dulles. Problém trochu byl v tom, že Steven F. Udvar-Hazy Center je tak trochu z ruky. Od nás z Airbnb cesta zabere určitě přes dvě hodiny a to Ájovi přišlo dost a říkal, že si vymyslí vlastní program a vyzkouší projet město na elektrické koloběžce. To ale pro mě znamenalo trochu myšlenkové dilema. Na jednu stranu jsem se zatím vždy v Americe držel toho, že nikdo by nikam neměl chodit sám. Tak nějak mi to na jiném kontinentu přijde jiné. Když by se někdo zatoulal v Evropě, tak teoreticky se suchou nohou domů v konečném čase dostane. Také s mobilním signálem je to pro nás v EU příznivější. Na druhou stranu jsme všichni dospělí a tak jsem došel k tomu, že se tedy pro dnešek rozdělíme. Ve výše uvedeném muzeu jsem byl už dvakrát, ale ono je to celé zážitek. Člověk si vezme už třeba cestu. Na začátku mě mrzelo, že prodloužení stříbrné linky metra ještě není v provozu a my tak musíme jet autobu

Dnešek byl poznamenán už od začátku brzkým vstáváním. Myslím, že budík zvonil okolo sedmé. Reakci "Proboha proč?" rozumím, ale jednoduché vysvětlení zde není. Takže všechno bylo způsobeno příjezdem tak zvané Davidovy skupiny. Ta se skládala z Dejva a Tomáše, s kterými jsem byl z USA před třemi lety. Kluci s sebou vzali ještě svoji mamku a Tomáše doprovází ještě přítelkyně. Úplně původně jsme plánovali, že bychom jeli všichni společně a vzali víc rodičů, což se mi jako myšlenka pořád líbí, ale to byla pořád nerozhodnost a tak, že bychom se nedostali nikdo nikam. Davidova skupina zase měla v porovnání s námi problém s délkou pobytu kvůli dovolené, takže jsme nakonec jeli rozděleně. Úplnou náhodou se ale stalo, že jsme měli dohromady být celý týden ve Washingtonu. Proč tedy přijeli až ve čtvrtek? Zase dobrá otázka s nyní už jasnější odpovědí.  Letečtí dopravci totiž toto léto čelí velkému náporu pasažérů a mají malo personálu. Některé lezy se tedy ruší. Nejhůře jsou