Horyho blog

Dnes si myslím, že bych mohl být i trochu sdílnější, ale však uvidíme. První bych se chtěl dotknout toho, že to bylo poslední sezení před tím, než tyto blogy vydám. Trochu nepříjemnost je to, že předtím musím vydat taky všechny blogy z Kanady a ještě mi jich chybí vydat tak osm, takže je to tak 50 na 50, že to stihnu, ale byl bych moc rád. Nechci totiž míchat dvě série, když to není nutné. No ale je to celkově spíš technikálie. Photo by Artem Beliaikin on Unsplash Důležitější je, že půjdu s kůží na trh. Prostě o tom budou lidi vědět. Vlastně nevím, co se pak stane. Myslím, že v dnešní společnosti už to není tak převratné, ale ja se k tomu začít tuto cestu odhodlával poměrně dlouho, takže úplně běžné to asi taky není. Vlastně jsem tak opatrně zvědavý, částečně z toho mám obavy a částečně se tím bavím. Možná jsem totiž zjistil, proč si lidi nechávají některé věci pro sebe. On je to docela opojný pocit, kdy já něco vím a druhá strana neví. Nějak mi to dává pocit výhody nebo až převahy. Z

Tento vstup začnu tak, jako končí většina mých konverzací v poslední době. 3D tisk, tedy moje mánie posledních dní. Považuji se za nezručného člověka, ale s tiskárnou mě to dost chytlo a vytisknout si třeba Sochu svobody v originální měděné barvě je super. Postupně se posouvám ke složitějším projektům, které zahrnují třeba i různé hrátky s Arduinem a podobně, což je taky věc, kterou jsem se chtěl už nějakou dobu naučit. Kdyby byl zájem, tak se o tom můžu někdy později rozepsat více. Teď ale k tomu, proč tu jsme. Photo by Quinton Coetzee on Unsplash I z důvodu předchozího odstavce mám teď docela dobré období, a tak i terapie mohla být jen takový klidný pokec. Tak to tedy v první části bylo. Pak jsem se ale odhodlal zvednout téma, které mi v tomto jinak dobrém týdnu vytanulo na mysl. Snažil jsem se ho ignorovat a vlastně se mi to dařilo, ale věděl jsem, že by hlodalo stále víc a tak jsem ho otevřel na terapii. Je fakt, že na to bylo potřeba docela dost vlastního přesvědčování a velká dů

Tentokrát píšu zážitky ze sezení později. Vlastně dnes je pátek a na terapii jsem byl v pondělí. Možná je to dobře. Hned v pondělí jsem totiž měl pocit, že jsem se moc neposunul a nebyl jsem moc spokojen. Ale jak se to rozleželo, tak mi přijde, že to přínos mělo. Přišlo mi, že jsem teď zase o dost víc mluvil já než paní terapeutka. Ale ono to někdy je taky dobré. Většinou má k mému povídání nějaký postřeh, z kterého si něco vezmu. Teď mi přišlo, že spíš jen jinými slovy opakuje, co jsem říkal já. Photo by Hal Gatewood on Unsplash Na druhou stranu ono už jenom to, že jsem nějaké pro mě těžké věci formuloval navenek má docela velký přínos. Nemám rád, když musím rychle formulovat složité myšlenky. Tady jsem měl čas se zamyslet vnitřně a pak to společně nějak ještě dopilovat. Terapii si vlastně představuju tak, že já tam donesu hlavu nějakých myšlenek a pak z ní vytahuju, co mě trápí a společně to řešíme (je to metafora, ale já si to takhle fakt představuju). Mluvit vůbec o tom, že chodím

Vlastně mě víc a víc baví proces terapie nebo série sezení. Dnes jsem třeba dokázal otevřít pro mě těžké téma a vlastně to ukazuje, jak se zvyšuje moje důvěra v paní terapeutku. Důležité pak je, že za to svěření se s pro mě citlivým tématem se mi rozhodně nedostalo opovržení nebo odsouzení. Prostě se o tom bavíme a je zcela na mě, jak hluboku do toho problému zabředneme. Kdyby mi stačilo to, že jsme ho identifikovali, tak by mě myslím do ničeho netlačila. To je pro mě velmi důležité. Rozhodnutí něco řešit musí být moje. Jen tak se totiž dokážu naplno opřít za snahy k řešení. Od posledního sezení myslím uplynul možná přesně měsíc. To je dlouhá doba. Půlku té doby jsem proležel s covidem, takže stejně bychom asi možnou schůzku přesouvali. Kdyby vás zajímalo, proč byl měsíc pauzy, tak paní terapeutka měla dovolenou. Hodně oceňuji, že mě o ní informovala dostatečně dopředu, to se vždy hodí. Photo by Tengyart on Unsplash Dále trvá to, že zde rozhodně nechci psát všechny věci, ale zároveň s

Odcházím ze třetího sezení a vlastně mám poprvé nějaký pocit, že je to nějak pro mě běžné. Trochu ale ještě shrnu to, co se dělo od minulého sezení. Náladově to bylo trochu jako na houpačce. Těm horním lokálním maximům vévodil třetí Ant-man film, kde jsem správně odhadl přítomnost Lokiho (teď už můžu spoilerovat, když to vydávám o pár měsíců později, ne? 😀) a měl jsem z toho hodně radost. Teď už ale k samotnému sezení. Přinesl jsem si zase nějaký seznam témat, ale tentokrát to zase bylo z pohledu průběhu ještě lepší než minule. Témata jsem vlastně nevytáhl a celou dobu jsme jeli vlastně z úvodní otázky "Tak jak se máte? 😀 Přišlo mi, že sám se postupně více otevírám a i paní terapeutka mě už víc zná, takže mi dokázala lépe oponovat nebo nahrávat. Zase víc bylo takových těch momentů, kdy jsem si řekl, že takhle jsem nad danou věcí nepřemýšlel, a že na tom něco může být. Photo by Bret Kavanaugh on Unsplash Dobře, abych tady potřetí nevařil z vody a nepsal jen svoje pocity, tak si

Jdu z druhého sezení. První se ale trochu vrátím k době mezi sezeními. Na začátku jsem si říkal, že je to paráda a všechno se zlepšilo. Po pár dnech se to ale vrátilo s náladou zase dolů. Jo, našlapuju trochu komplikovaně okolo toho, abych vlastně úplně neřekl, co řeším za problémy, ale zároveň sem zase chci něco napsat. No asi se dá ve vší obecnosti napsat, že na sezení chodím, aby mi bylo lépe. To se po sezení dost povedlo, ale šlo o krátkodobé zlepšení. Nějak jsem vlastně po první terapii uvěřil tomu, že existuje cesta, aby z dlouhodobého hlediska byla situace lepší a ustálenější. Říkal jsem i dnes na sezení, že najednou jsem měl na všechno hromadu času. Třeba se mi i lépe psaly blogy 😀 Po pár dnech ale zase propad. Osobně si říkám, že jsem si asi uvědomil, že ty problémy nezmizely, ale akorát mám naději na nějaké nejich řešení, což v tu chvíli už nebylo dostatečné. Photo by Katrina Wright on Unsplash Dnešní sezení se neslo více ve stylu rozhovoru. Hodně oceňuji, že si paní terape

Jak tohle začít. Hmmm. Jde vlastně o téma, které se alespoň z mého pohledu dost detabuizuje, ale pořád mi přijde, že ho někdo vnímá stylem "On chodí na terapie, takže je to blázen.". Osobně se to takhle snažím nevnímat, i když trochu to tam pořád je. Jak už je teda zřejmé z názvu tohoto vstupu, tak jsem se rozhodl začít chodit na terapii. Konkrétně tím myslím psychoterapii, takže budu chtít zlepšit svou psychickou stránku. Myslím si, že podobný krok jsem mohl učinit už klidně několik let zpět, ale asi lepší pozdě než později. Na začátek si asi pojďme vyjasnit, jak chci tyto vstupy pojmout. Nechci zde psát konkrétní témata jednotlivých terapií. Je to moje osobní věc, kterou aktuálně nejsem ochotný sdílet. Je možné, že v hrubých obrysech se to v budoucnu změní. Naráží to na moje dlouhodobější téma, kterým je otevřenost a transparentnost. Ideál dosažení maxima pojmů je asi nedosažitelný. Zatím jsem došel k tomu, že vlastně dostatečně upřímná odpověď na nepříjemné otázky může být

A hned z vostra pokračujeme, zrovna vchazíme na letiště. Skoro hned za vchodem jsme otevřeli kufry a předkládali věci tak, aby jejich uložení odpovídalo všem regulím. Taky jsme si prozíravě připravili čistá trička. Chvíli jsme si prohlíželi letiště, protože jsme měli časovou rezervu, ale pak jsme se vydali čekat před přepážku, která byla přiřazena k našemu letu. Byly zde trochu zmatky, protože personál letiště sem přistavil nějaké stroje, které člověka skrze čtečku pasu ověřily a rovnou vytiskli letenku. Teda měly vytisknout letenku. Tento úkon většině lidem nešel, pak jsme přišli my a najednou to šlo. Čekání ve frontě není příjemné, ale vlastní frustrací si ho akorát děláme více nepříjemné. Třeba u fronty před přepážkou na letišti je snad jasné, že všichni se do letadla dostanou. Teda zvlášť v tom případě, kdy už máte sedadla a jste v přední části. Někdo to ale nechápe. Takže ještě zpětně: "Pane, nelepte se na mě!". Měli jsme totiž tu "čest" sdílet frontu se starší

Poslední ráno se klasicky neslo v dojídání všemožných zbytků. Měli jsme toho docela dost, což se hodilo vzhledem k tomu, že před námi byl ještě celý den ve Vancouveru a pak necelé dva dny na cestě. Nezapomněli jsme nechat na ledničce drobný dárek v podobě magnetky s Prahou. Bohužel jsem na ubytování zapomněl košili, ale zjistil jsem to až v centru a nebyla to dostatečná motivace pro vrácení se. Letadlo nám letělo až asi někdy v 9 večer. Otázkou tedy bylo, kam dáme kufry. Nakonec jsme využili službu Bounce. Ta funguje na jednoduchém principu. Různé prodejny nebo skladovací místa se tam zaregistrují a my si z nich pak můžeme vybrat to pravé pro nás a za menší poplatek si zde zavazadlo přes domluvenou dobu nechat. Našli jsme místo sloro u zastávky Waterfront, takže to byla pohoda. Šlo o nějakou večerku a trošičku ve mně vrtala nedůvěra, ale fakt jen málo. Koupili jsme si nějaké pití v Dollaramě a šli do města. Možná jsem nepsal, že Dollarama je takový obchod "Vše za dolar nebo jinak

Jak často jdete okolo porodnice, kde jste přišli na svět? Prožíváte nějak speciálně, když okolo ní jdete? Jak ji máte daleko od svého aktuálního bydliště? To a mnoho dalších jsou otázky, na které bych asi odpověděl dost jinak než většina z vás. Asi (vlastně rozhodně) přemýšlím nad některými věcmi zbytečně do hloubky, ale hrozně mě fascinovalo vidět moji porodnici. Prostě místo, kde to pro mě všechno začalo. Docela dlouho jsem procházel stará videa (děkuji rodičové za natočení), abych identifikoval i přesný vchod/východ a podobně, k tomu se ale dostane. Nejprve ale klasika. Takže vstávání bylo samozřejmě značně opožděné a vyrazili jsme zase až po poledni. Naším SkyTrainem jsme jeli až na konečnou - Waterfront. Zde jsme se poprvé dostali i na poslední trasu místního metra, kterou byla Canada Line. Dojeli jsme až na zastávku King Edward (docela cool označení stanice) a vydali jsme se k porodnici. Jo, ten přesný východ, odkoud jsme z porodnice odcházeli, jsem nakonec našel, ale byl to doce

Po včerejším výšlapu jsme vyrazili z ubytka až po jedné hodině, což byla dost ostuda, ale co se dá dělat. Naštěstí v koláčku štěstí bylo: "You can play now with confidence." (v češtině: Nyní můžete hrát s jistotou.). Že já jsem o koláčích ani nepsal? No nic, chtěl jsem každý den otevřít jeden, ale pořád jsem zapomínal. Šlo o klasické fortune cookies (ono to má i vlastní emoji - 🥠), které jsme koupili v Chinatownu. No takže závěr je takový, že jsme sebevědomě vyšli v jednu odpoledne. A co že byl vlastně program tohoto dne? Jsem rád, že se ptáš zvídavý čtenáři. Hlavním cílem byl univerzitní komplex UBC, kde studoval táta a bylo to první místo, kde jsem bydlel. SkyTrainem jsme dojeli až na Broadway, kterou jsme pak pokračovali autobusem až do areálu UBC (University of British Columbia). V autobusu si pamatuju, že nám přišel docela zvláštní systém místa pro vozíčkáře nebo kočárek, protože zde byla jedna tyč tak divně, že pro nástup vozíčku nebo kočárku musela část lidí z autobus

Velmi nabitý přírodní den, který malém skončil tím, že jsme zůstali v lese uvěznění za plotem. Jak že je to vůbec možné? Jen si počkejte. Na druhý plně přírodní den na severu Vancouveru jsem naplánoval návštěvu přehrady, velkých stromů a obří hory. Začali jsme asi nějakou klasickou snídaní. Menším problém pro tento den bylo, že jsme vyrazili až těsně před 12. hodinou. Ale co se dá dělat, člověk musí pracovat s tím, co má. Ať to trochu zkrátím, tak SkyTrainem, SeaBusem a Autobusem (měli by mu říkat alespoň GroundBus) jsme se dostali k Capilano Lake, což je krásné jezero s úžasným okolím, ale co bych to popisoval, se podívejte sami. No co mi úplně nedává rozum, že jezero má vlastní hráz, což by z něj snas dělalo přehradu. Ale tak třeba tam jezero bylo už dřív a jen ho zvětšili. To je jedno pro mě to hlavně bylo jedno z míst, kde jsem už byl před lety a snažil jsem se zreplikovat cestu, kterou jsme tehdy i s prarodiči šli dolů pod přehradu, kde teče řeka v hlubokém údolí a všude rostoucí

Co máte spojeného s Kanadou? Já asi hlavně přírodu s mnoha horami a lesy. Jo a samozřejmě s medvědy grizzly. No po dvou dnech jsme se konečně vydali vyslyšet volání přírody. Už cesta byla zajímavá. Naším SkyTrainem jsme to vzali výjimečně na druhou stranu a na konečné Production way - University jsme přestoupili na žlutou linku Millennium Line. Tou jsme dojeli někam, kde jsme přestoupili na autobus. Tím jsme překonali Iron Workers Memorial Bridge, což je most, který překonává mořský záliv. Hned za mostem jsem přestupovali na větším přestupním bodě Phibbs Exchange na další autobus, který nás zavezl až do Deep Cove. Deep Cove je konečná městského autobusu a je to vlastně taková malá vesnička. Po pobřeží jsou umístěny pěkné rodinné domky, které nejsou moc do vnitrozemí, protože kopec je zde docela příkrý (jak jsme si později ověřili). První jsme se ale šli podívat na mořskou zátoku. Teda jak říká Ája jezero. I když to jezero možná připomínalo, tak šlo opravdu o vodu spojenou s oceánem. Kd

Nastal ten den, kdy jsme se jeli poprvé podívat do centra města. První bylo potřeba vyřešit jízdné v rámci vancouverské dopravy. Co si budeme, systém s pouze jednorázovými, denními a měsíčními kupóny je na týdenní pobyt tak trochu na nic. Vlastně doteď si úplně přesně nepamatuju, jak systém lístků zón a podobně funguje, i když samotné používání je jednoduché. První z automatu dostanete Compass Card, což je normálně tvrdá karta s vratnou zálohou asi 5 dolarů. Fígl je teda v tom, že to jde vrátit snad jen na jedné zastávce a to ještě v centru a pak máte problém dostat se na letiště. Osobně mi to nevadilo, protože jsem si chtěl kartu nechat. Ája trochu prskal, protože si chtěl ještě vzít jízdné se slevou, na kterou měl nárok. Bohužel by si ale musel slevu zařídit rovněž na nějaké pobočce dopravního podniku nebo tak někde. Trochu komplikované jsou také zóny, v kterých MHD jezdí. Celkem jsou tři, ale my jsme využili jen dvě. Tady je ale situace usnadněna tím, že v rámci turniketového systém