USA 2019 #13 (16.7.) Vzhůru do nekonečna a ještě dál

Letadla, spousta letadel, vesmír, spousta vesmíru. Přesně to nás čekalo v Steven F. Udvar-Hazy Center.

Osobně jsem měl největší radost z raketoplánu Discovery. Raketoplány mi prostě nějak přirostly k srdci. Enterprise v NY jsem viděl před dvěma lety, takže už mi chybí jen Atlantis a Endeavour. Columbii a Challenger už bohužel neuvidím. Mám teorii, že začáteční písmeno C nenosí štěstí, Enterprise se mělo jmenovat Constitution, ale po petici fanoušků Star Treku se přejmenovalo. Takže možná kvůli tomuto přejmenování je stále vcelku.

Jo, zapomněl bych ještě na drobný komentář k cestě do muzea. Před dvěma lety nám řidič autobusu při cestě odběhl cvičit yogu. Nyní na stejné zastávce necvičil, ale pokecal s kolegou a vybral si noviny, prostě pohodička, stejně nikdo určitě nespěchá.

V samotném muzeu bylo hrozně moc exponátů. Dominovala letadla, ale po bližším prozkoumání šlo najít i vrtulníky nebo horkovzdušné balóny. Jako hlavní bych vypíchl Concorde, což je letadlo, které létalo na konci minulého tisíciletí. Specialitou u něj bylo to, že létalo asi jako jediné komerční letadlo rychleji než zvuk a mohlo tedy zvládnout cestu z Evropy do USA pod 4 hodiny. Dále tu máme bombardér B-29, který shodil atomovou bombu na Hirošimu. Zajímavý je také SR-71 "Blackbird", což je obří černé letadlo, které dokázalo letět i rychleji než je trojnásobek rychlosti zvuku (Mach 3+). Používalo se hlavně ve vysokých výškách k focení terénu. 

Když se vrátím ještě k oddělení vesmíru, tak kromě raketoplánu tam bylo ještě hodně k vidění. Člověk mohl obdivovat třeba rakety, které nosily raketoplány, družice a další do kosmu. Většina byla ve stejném měřítku, takže je šlo i dobře porovnat navzájem. Dále tu byly ukázány různé obytné prostory ve vesmíru, ale třeba i karanténa, ve které byly astronauti z mise Apollo 11.

U vesmírné expozice mě napadl super nápad. Byly dvě hodiny odpoledne, takže osm večer v ČR. Co kdybych udělal videohovor s celou rodinou a hele povedlo se. Sešlo se nás šest, což je výborná účast. Byla to dost sranda, jak to nečekali a taky byla sranda frajeřit, že stojím před Discovery. Ne že bychom si řekli nějaké důležité informace, ale i tak to bylo hrozně super.

Po cestě domů to vypadalo na nudu, řidič autobusu nedělal žádné kotrmelce, metro do centra taky v pořádku. Poslední metro jsme čekali, že bude taky klidné, ale ne ne ne. Nastoupili jsme do vagónů řady šest tisíc a viděli věci dosud neviděné. Washingtonští divnolidé se předvedli. Napřed po celém vagónů běhal kluk, který měl stažené kalhoty skoro až ke kolenům, vždy si k někomu sedl a hrál si na to, že je normální. Pak tu byla větší červenovlasá paní, která asi nechtěla, aby se nikdo nedíval na nástěnnou mapu, takže ji rozhodně zalehla. Další pozoruhodná postava byla osoba zaklínače (Zaklínač od Andrzeje Sapkowského), která ale byla v ženském těle a s růžovými vlasy. Rozhodně to ale byla zaklínačka. Dokazoval to třeba i zápach v metru. Rozhodně zde před naším nástupem musela odpravit nějakou nestvůru a používala u toho podle toho smradu česnek a cibuli. Vystoupila zastávku před námi a podle rozhodného kroku měla jako další cíl alespoň skupinu nekrofágů. Další byl pán, který vypadal, že se směje, pak že hrozně brečí a nakonec si pravděpodobně dost nechutně krknul (ten zvuk byl dost neidentifikovatelný). Dostáváme se ke konci s ženským provedením postavy ze Star Wars, konkrétně šlo o postavu Jabba the Hutt (taková prostorově více orientovaná postava). Celé společenství nám uzavírá medúza ze Souboje titánů. No raději už to ukončím, už takhle jsem s blogy ve zpoždění.