USA 2019 #1 (4.7.) - Nejdelší Independence day
Po dvou letech se vracíme na místo činu. Letos jsme upgradovali posádku a posilou je Dejvův brácha Tomáš.
První den musí patřit přesunu do cílové destinace, a jelikož teleport pořád není k mání, tak jsme svěřili svou přepravu do Států letadlům. Konkrétně jsme zvolili aerolinku TurkishAirlines. Hlavní roli u této volby hrála cena (#StudentsLife). Později jsme ale zjistili, že tato aerolinka by měla patřit ke světové špičce, takže by o nás mohlo být krásně postaráno. Na druhou stranu přestup na cestě z Prahy do New York City byl v Istanbulu. Jako v zeměpisu jsem nebyl úplně marnej a tak vím, že Istanbul je vlastně úplně na druhou stranu než NYC.
Start z Prahy byl v pořádku, let do Istanbulu byl taky bez problémů. Na palubě se podávalo dobré jídlo a to hned zvedne náladu, když je člověk zavřený v kovovém kolosu.
Přistání do hlavního tureckého města nám lehce vyrazilo dech. Nebojte, pilot přistál ukázkově a dosednutí letadla na přistávací plochu nebylo téměř poznat. Dech nám ale vyrazila rozlehlost nového Istanbulského letiště, které má po úplném dokončení sesadit Atlantu z pozice letiště, kde se za rok odbaví nejvíce cestujících. Letištní budovy jsou opět hrozně rozlehlé. Občas mi přišlo, že tyto velké prostory nejsou určeny pro lidi, ale pro někoho většího, nikoho takového jsme ale nepotkali. Všechno moderní, ale zatím ne moc vybavené. Ono se zase není čemu divit, když se celé letiště začalo stavět asi před třemi lety.
Na Istanbulském letišti jsme také zažili nejdůkladnější odbavení, co snad může existovat. První jsme prošli security check. To bylo vcelku standardní. Člověk dal věci do skeneru a sám prošel rámem. Poprvé jsme tedy zažili uplatnění pravidla, že notebook musí být připraven k zapnutí. Po značném modlení se k Billu Gatesovi se Dejvův ntb nastartoval do toho momentu, že turecký kontrolor uznal, že to není bomba. Vysvětlovat někomu co je to gimball, bylo taky výživné. Doteď nevím, jestli ten člověk věděl, o co jde nebo vůbec netušil a nechtěl být za neználka. To horší ale přišlo u vstupu na samotný gate (vstup k letadlu). První byl výslech složený z otázek dotazníku ESTA (něco jako vízum do USA). Mému Turkovi bylo blbě rozumět, tak mi to v klidu zopakoval, ale radost z toho evidentně neměl. Následovala kontrola v evidencích stíhaných osob, tak to šlo. Pak kontrola boarding passu a nakonec vlastně znovu cela security check akorát tady už strojům nevěřili a raději použili staré dobré osahávání.
Samotný let má trvat celkem něco kolem 11 hodin. Aktuálně nám zbývá 2,75 hodiny, tak to už snad uteče. Asi největší ironie byla vidět, jak letadlo prolétá nad ČR, konkrétně třeba nad Berounem. To si fakt začnete říkat, jestli Vás nemohli nabrat až po cestě.
Jídlo bylo klasicky super. Ještě by nás mělo čekat kuřátko před příletem.
Kuře s rýží jsme nakonec skutečně dostali a celý asi 28 hodinový Independence day zakončil výhled z přistávajícího letadla na mnoho ohňostrojů, přistání a úspěšná kontrola na imigračním.
Jsme ofiko v USA!
První den musí patřit přesunu do cílové destinace, a jelikož teleport pořád není k mání, tak jsme svěřili svou přepravu do Států letadlům. Konkrétně jsme zvolili aerolinku TurkishAirlines. Hlavní roli u této volby hrála cena (#StudentsLife). Později jsme ale zjistili, že tato aerolinka by měla patřit ke světové špičce, takže by o nás mohlo být krásně postaráno. Na druhou stranu přestup na cestě z Prahy do New York City byl v Istanbulu. Jako v zeměpisu jsem nebyl úplně marnej a tak vím, že Istanbul je vlastně úplně na druhou stranu než NYC.
Start z Prahy byl v pořádku, let do Istanbulu byl taky bez problémů. Na palubě se podávalo dobré jídlo a to hned zvedne náladu, když je člověk zavřený v kovovém kolosu.
Přistání do hlavního tureckého města nám lehce vyrazilo dech. Nebojte, pilot přistál ukázkově a dosednutí letadla na přistávací plochu nebylo téměř poznat. Dech nám ale vyrazila rozlehlost nového Istanbulského letiště, které má po úplném dokončení sesadit Atlantu z pozice letiště, kde se za rok odbaví nejvíce cestujících. Letištní budovy jsou opět hrozně rozlehlé. Občas mi přišlo, že tyto velké prostory nejsou určeny pro lidi, ale pro někoho většího, nikoho takového jsme ale nepotkali. Všechno moderní, ale zatím ne moc vybavené. Ono se zase není čemu divit, když se celé letiště začalo stavět asi před třemi lety.
Na Istanbulském letišti jsme také zažili nejdůkladnější odbavení, co snad může existovat. První jsme prošli security check. To bylo vcelku standardní. Člověk dal věci do skeneru a sám prošel rámem. Poprvé jsme tedy zažili uplatnění pravidla, že notebook musí být připraven k zapnutí. Po značném modlení se k Billu Gatesovi se Dejvův ntb nastartoval do toho momentu, že turecký kontrolor uznal, že to není bomba. Vysvětlovat někomu co je to gimball, bylo taky výživné. Doteď nevím, jestli ten člověk věděl, o co jde nebo vůbec netušil a nechtěl být za neználka. To horší ale přišlo u vstupu na samotný gate (vstup k letadlu). První byl výslech složený z otázek dotazníku ESTA (něco jako vízum do USA). Mému Turkovi bylo blbě rozumět, tak mi to v klidu zopakoval, ale radost z toho evidentně neměl. Následovala kontrola v evidencích stíhaných osob, tak to šlo. Pak kontrola boarding passu a nakonec vlastně znovu cela security check akorát tady už strojům nevěřili a raději použili staré dobré osahávání.
Samotný let má trvat celkem něco kolem 11 hodin. Aktuálně nám zbývá 2,75 hodiny, tak to už snad uteče. Asi největší ironie byla vidět, jak letadlo prolétá nad ČR, konkrétně třeba nad Berounem. To si fakt začnete říkat, jestli Vás nemohli nabrat až po cestě.
Jídlo bylo klasicky super. Ještě by nás mělo čekat kuřátko před příletem.
Kuře s rýží jsme nakonec skutečně dostali a celý asi 28 hodinový Independence day zakončil výhled z přistávajícího letadla na mnoho ohňostrojů, přistání a úspěšná kontrola na imigračním.
Jsme ofiko v USA!
Komentáře
Okomentovat