Amerika 2022 #8 (21. 7.) Úžasné Philadelphské dobrodružství Hellnuta a Irvinga

Slibovaný výlet do Philadelphie je konečně něco a bude to stát za to, akorát musíte dočíst až do konce. Ranní vstávání se nám docela vydařilo a tak jsme se vydali směrem Penn Station, konkrétně tedy do Moynihan Hall. Vlaková nádraží ve větších amerických městech mají jinou podobu než u nás. Zvlášť na Mannhatanu jsou pozemky tak drahé, že se prostě nevyplatí zastavět půdu kolejemi. Vlaky tedy jezdí stejně jako metro pod zemí. Vypadá to tedy tak, že všichni čekající cestující stojí ve stejné hale, a když je jasné nástupiště, tak se seřadí před příslušný eskalátor. Ten už je navade na podzemní nástupiště. Vlaky se od těch našich trochu liší, ale nic zásadního. Na první pohled zaujme stříbrná barva zevnějšku. Vevnitř jsme zase nenarazili ani na jeden vagón s uzavřenými kupé, které u nás ještě někdy jezdí. Sedačky jsou zde v jedné řadě celkem čtyři a jsou symetricky rozdělené uličkou. Samotná sedačka působí masivněji než u nás a spíš mi připomněla sedačku z letadla. V našem vlaku nebylo možné mít rezervaci, a tak proběhla kontrola jízdenek (ta v Česku u některých vlaků není právě díky povinným rezervacím). Samotné načtení QR kódu je rychlé a všichni zde na něj jsou zvyklí. Průvodčí si zároveň sedadla označí štítkem, aby věděl, kam cestující jedou. Docela primitivní, ale zároveň asi poměrně efektivní systém.

Samotná jízda byla za mě parádní a jsem rád, že jsme ji zkusili. Člověk vidí města a vesnice "zezadu" a vidí, že je tam dost bordelu. Na začátku jsme se mohli aspoň kochat výhledem na Mannhatan, který ale brzy zmizel. Drtivou většinu cesty jsme poté strávili v New Jersey a do Philadelphie ve státu Pensylvánie jsme dorazili za nějakou půl druhou hodinku. Vlak to dokázal rozjet až na 200 km/h, což je pro mě osobně ve vlaku asi rekord.

Po výstupu z vlaku a mém krátkém vzpomínání, jak jsme sem přijeli před třemi lety, jsme se vydali k galerii umění. Naším cílem ale nebyla galerie jako taková nás zajímaly spíš schody před ní a plocha před galerií. Tyto schody totiž vybíhal Rocky, když trénoval. Nahoře pak vítězoslavně zvedal ruce. Zvednuté ruce má i Rockyho socha vedle schodů. Tato socha je dost možná přímo z filmu, kde ale její místo bylo přímo před galerií. Z minula jsem byl zvyklý, že před sochou bude mít někdo brigádu. To vypadá tak, že tam někdo stojí, organizuje to a na požádání vás i vyfotí. Lidi mu pak dají peníze, i když nevím, proč to dělají. Když jsme šli od schodů, tak před námi zastavil autobus, z kterého vystoupil pán, který dvakrát důrazně štěknul. Možná chtěl dát vědět, kdo je zde pánem, nevím. Připomněl mi ale jednoho stékajícího pána z posledního výletu do Ameriky. Ten ale byl myslím ve Washingtonu a měl na rukách ponožky.

Rychle jsme se prošli u místní historické věznice, v které byl jednu dobu vězněn i Al Capone. Dovnitř Eastern State Penitentiary jsme ale nešli, protože jsme ještě měli dlouhý program. Po krásné a široké ulici Benjamin Franklin Pkwy jsme se dostali až k místní radnici. Ta se mi hodně líbí jak svým vzhledem, tak rozložením budovy. Radnice totiž není nějakou zásadní překážkou pro chodce. Nachází se na křižovatce a auta tak budovu musi objíždět přes čtvercový objezd. Chodci, ale mohou procházet přímo skrz budovu, v jejímž středu je malé náměstí s posezením. My si sem přinesli svačinu a chvíli poseděli. Ája této příležitosti využil ke sledování fotbalu, kde na konec Sparta i přes jeho výrazné fandění remizovala 0:0.

Dalším cílem bylo historické centrum města, kde se odehrály zásadní události s podepsáním americké ústavy a další. Po cestě nás zdržely ještě nákupy. Já nakoupil jeden tajný dárek (nenapadlo mě, jak to napsat, abych to pochopil někdy pro příště jen já) a pak jsem si koupil klobouk. Už skoro od začátku letošní Ameriky jsem si říkal, že bych si nějaký klobouk koupil. Přemýšlel jsem, že by to mohlo trochu pomoct proti otravnému slunci. Nakonec jsem se k tomu po delším přemýšlení odhodlal. Z určitého pohledu nejde o samotný klobouk. Spíš je to takové to, že člověk zkusí něco nového. A ono kde je pro to lepší možnost než na dovolené na druhé straně světa. Lidi, které zde potkám, už v životě asi nikdy neuvidím. Zároveň také Spojené státy jsou v tomhle benevolentnější než u nás a člověk si může nosit opravdu skoro cokoliv. V dalším obchodě si zase Ája koupil boty. Pry Air Max a je to nějaká značka nebo co, ale jo o tom už jsem slyšel. No hlavně snad sedí, to asi žádná značka nevyváží.

Samotné historické centrum jsme vzali dost hopem. Nechtěli jsme stát v žádných frontách a taky dost prohlídek už zavíralo. Místní zvon jsme si tak vyfotili aspoň přes sklo. Do Independence Hall nebo nějakého muzea jsme se také nepodívali. Přece jen jeden den je prostě málo. Za mě je na Philadelphii ideální alespoň prodloužený víkend, ale i týdenní výlet jde udelat zajímavé a člověk se tolik nežene. 

Od tohoto místa jsme to otočili zpět směrem k nádraží. Tentokrát jsme to ale vzali přes Chinatown a místní market, kde mají všemožné hotové i nehotové jídlo. U radnice jsme zase dali nejake fotky. Radnice je nádherná, ale když si všimnete všude přítomných klimatizací, tak už nikdy nebude ve vašich očích stejná, tak sorry no 😀 Na Logan Square jsem pak marně hledal, jak umělé dinosaury, tak bezdomovce, který nás tu před nimi posledně chtěl bránit. Předem jsem říkal, že tomu jedinému bych nějaký ten peníz. No jak jsem se na koneci dne mýlil 🙂 Cestou jsme to vzali ještě přes Target, který je hned naproti našeho Airbnb z před tří let - barák s nápisem Crazy Sushi.

Po příchodu na nádraží jsme měli ještě dost času do příjezdu vlaku a tak následovala půl hodina plná zážitků. Vše začalo ve Wendy's, což je fasfood s burgery, ale úrovní je to výše než level McDonald's. Mají zde vyvolávací systém podle jmen. Posledně jsem se snažil pobavit sebe i okolí tím, že mi tam dají jméno Helmut. No, personál mi vůbec nerozuměl a nakonec mi snad dali nějaké číslo, nebo to nechali prázdné. Tuhle příhodu vzal Ája jako výzvu. Prodavačka mu také nerozuměla a tak se Ája rozhodl jméno hláskovat. Obsluha pak něco řekla, Ája jí to potvrdil a vypadalo to v pořádku. Teda až do chvíle, než jsme na účtence i vyvolávací tabuli viděli "Hellnut" 😀 Výbornou srandu z toho měl také týpek, který poté samotné jídlo vydával. Myslím, že taková přezdívka s příběhem by se měla využít 😀

Jelikož v samotném občerstvení nebyla místa k sezení, tak jsme si s jídlem sedli do nádražní haly. První jsme viděli, jak ostraha vyvádí nějakého asi bezdomovce, který se hájil tím, že byl v armádě. Za to mu ostraha poděkovala, jak je zde zvykem, ale stejně ho dál vyváděla. Pak si vedle nás sedl nějaký člověk. Najednou promluvil na Áju, ať se na něj usměje, protože ho začal kreslit. To nás trochu zaskočilo. Muž se představil jako Irving Fields, i když teda dostat z něj to jméno bylo trochu složitější. Po celém dni jsme byli unavení a vlastně nám to bylo docela jedno. Irving ale dokázal zaujmout a zpětně si říkám, že měl celé představení hodně dobře nacvičené. Začal tím, ze dřív byl bezdomovcem a na jídlo si prý vydělával tak, že lidem nabízel, že nakreslí jejich portrét. Pak o něm napsal jeden lokální plátek a z toho Irwing usoudil, že je slavný. Říkal, že Philadelphie už není známa pro cheese steaky, ale pro něj. No těch pohádek tam říkal mnoho. Samozřejmě nám pořád lichotil a podobně. Nakonec si nezapomněl říct o peníze. Fyzické peníze tu mám hlavně já a tak jsme s Ájou prohodili pár vět, kolik bychom mu tak dali za ty obrázky a příběh. Chtěl jsem najít pět dolarů, ale v bankovkách jsme měl jen jednu dolarovou a tři dvacetidolarové bankovky. No tak dvacku mu přece nedám říkal jsem si. Tak jsem vzal ten dolar a vyhrabal k tomu nějaké kováky. Podle mého odhadu to bylo tak tři a půl dolaru. Irwing první potřeboval dát najevo, že to nedělá pro sebe, že on už to nepotřebuje, ale prý takto pomáhá jiným. Pak když asi viděl, že už nic nepřihodím, tak přeskočil jak jehla na gramofonové desce. Trochu dotčeně se ptal, jestli si myslíme, že z tohohle se někdo nají a teda ještě měl za to, ze jsem mu dal dolar a půl. Pak se naštvaně zvedl a naše obrázky nám nedal. A to o nich předtím hrozně dlouho říkal, ať je dáme někomu, koho máme rádi. 

No rozhodně zajímavá zkušenost. Pak jsme si Irvinga hledali různě po webu, což nám radil on sám už v průběhu rozhovoru. Tato hvězda Philadelphie má třeba na Twitteru 13 sledujících ( https://twitter.com/IrvingFIELDS5?t=oi28W2dpivWQR6tQByuSaA&s=09 ). Podle těchto metrik jsem tak pražská superstar. Našli jsme i článek od člověka, který zažil před pár lety velmi obdobnou zkušenost ( https://philadelphiastories.org/article/a-strangers-time/ ). Dokonce jsem našel i nahrávku s Irvingovým projevem, kde říká vlastně to samé, co říkal nám ( https://m.soundcloud.com/therenegadecompany/irving-fields ). Z toho všeho jsme došli k tomu, že Irwing má prostě skript podle, kterého jede a je to asi vždy stejné. Včetně třeba toho detailu, kdy Irving odhrne nohavici a řekne, ať člověk řekne au a člověk řekne au. Američan z článku mu dal dvacet dolarů a Irving byl prý nadšený a nechal mu obrázek. Jeho malůvky po pravdě nebyly nijak úžasné. Neříkám, že bych něco takového dokázal, ale nemůžu říct, že by nás nějak uchvátily. U nás si asi nakonec řekl, že s námi ztrácel čas a jinde by dostal víc. No co, tak má taky zkušenost a třeba mu to příště půjde lépe. Pro nás to nakonec za tu cenu nebylo úplně špatně divadelní představení.

Samotná cesta už proběhla v pořádku, i když teda vlak měl trochu zpoždění a jeho signalizace trochu zmatkovala, ale hlavní, že jsme v pořádku dorazili. Závěry se tedy dnes nesou ve znamení toho, že v Philly je vedro, klobouky jsou cool, Air Maxy pohodlné, Hellnut je super přezdívka a na Irvinga si dejte bacha.

PS: Musím si při příštím hraní Hobo Tough Life vzpomenout, ať za Irvinga hraju 😀