Amerika 2022 #7 (20. 7.) Špatná galerie a správný Central Park

Den mezi náročným včerejškem a asi i zítřkem (vstávání na vlak do Philadelphie) byl zase plánován jako takový poklidný. Prvním cílem byla galerie MoMA. Ani jeden z nás není nějaký znalec umění, ale zase tady mají fakt známé obrazy, které člověk jen tak neuvidí. Jo a taky jsme se na ničem jiném nedokázali v rámci našeho City Passu shodnout 😀 Trochu problém ale je, když si spletete galerie. Dle mého navigování jsme totiž došli k budově, na které byly vlajky s nápisem MET - The Metropolitan Museum of Art. Náš cíl MoMA je ale plným názvem The Museum of Modern Art. Samozřejmě já jako kulturní barbar vidím jedno jako druhé, takže jsme se museli rychle dostat k druhému naštěstí ne tak vzdálenému muzeu.

U vstupu jsem se trochu bál, že když jsme prošvihli naše časové okno, tak nás pošlou k šípku, ale to se naštěstí nestalo. Vystáli jsme si frontu k pokladnám, kde jsem ukazoval naši rezervaci. Týpkovi to nešlo načíst, tak to na nás zkoušel, že to máme špatný a tak, ale to už jsme se nedali odradit a po chvíli pokladnímu došlo, ze už mame rovnou lístky do galerie a tak nás pustil dál. No a co je vlastně v této galerii tak zajímavé? My šli vlastně po dvou obrazech. První jsme našli vlastně hned po vstupu do posledního patra, odkud jsme začínali. Myslím, že se to jmenuje něco jako Noční obloha a namaloval to ten, no tamten, no vsak vy víte (The Starry Night od Vincent van Gogh - poz. red.). 

S druhým to bylo horší, protože jsme to nenašli na první průchod čtvrtým patrem a tak jsme šli dál do třetího, kde jsme ale zjistili, že přece jen musí být v tom čtvrtém. Tomuto obrazu jsme dali zjednodušený název Tekoucí hodiny nebo Kukačky (The Persistence of Memory od Salvador Dali) a přišlo nám super vtipný chodit po galerii a říkat věty jako "Kde jsou ty Kukačky?". To někdy si říkám, jak se to zatváří někdo, kdo nám bude rozumět. S pomocí internetu jsme nakonec našli i tento obraz, ktery je ve skutečnosti docela obrázek, velikostně je to totiž něco jako A4. Samozřejmě vedle internetu nám ho pomohl najít také pokračovatel Jardy Jágra, který se řídil upraveným heslem "Vpředu párty, vzadu párty."

Po východu z galerie jsme chvíli blbli s klukama z Česka přes všechny různé komunikační platformy, z nichž se nejhůře reagoval asi Discord. Na jeho obranu je třeba poznamenat, že používat k videohovoru přes půlku planety Wi-Fi ze Starbucks přes ulici není nejstabilnější řešení. Když jsme se vyblbli, tak jsme se snažili najít dollarovou pizzu. Bohužel hledání neskončilo úspěchem, tak jsme se konečně vydali poprvé do Central Parku. Vzali jsme to docela zkrátka, protože příprava na zítřejší vstávání začíná už dnes. I tak jsme ale viděli zajímavé věci. 

Kouzlo Central Parku je pro mě hlavně v tom, že člověk je vlastně v centru Manhattanu, všude kolem vidí mrakodrapy, ale neslyší ruch ulice, troubení a podobné věci. Ale úplné ticho tu také není, ve většině částech parku se lidé utkávají v různých sportech. V poslední době jsem popisoval Central Park jako pražskou Stromovku. Už jen z pohledu velikosti je to trochu jinde. Stromovka se svou rozlohou dostane na necelý čtvereční kilometr. Newyorský Central Park je více než třikrát větší. Hlavní rozdíl ale nakonec není ve velikosti. Pražský park je takový klidný. Central Park má i klidnější části, ale já ho aktuálně (možná se to ještě změní) vidím jako prostor ke sportovnímu využití. Okolo celého parku se vine vlastně silnice, která neni pro auta, ale jezdí zde cyklisté, bruslaři, koloběžkári a další. Samozřejmě je zde i spousta běžců. My běžní chodci musíme při překonání této komunikace čekat na semaforu. Teda zde se světla na semaforech respektují ještě méně než na normálních ulicích, ale o tom třeba jindy.

No to jsem se oklikou dostal konečně k tomu, o čem jsem chtěl psát. Zaujal nás totiž jeden sport, u kterého jsme si sedli na lavičku, dali si oběd a sledovali. Šlo o něco jako baseball s mnoha rozdíly. Takže zaprvé míč je zde větší než fotbalový a je gumový. Nadhoz probíhá po zemi asi jako pri bowlingu a odpal je proveden kopnutím. Pravděpodobně se tento sport označuje jako Kickball ( https://en.m.wikipedia.org/wiki/Kickball ). Vedle toho se mi líbilo, že skupinka, kterou jsme sledovali, byla dost různorodá a bylo vidět, že sport si spolu mohou užít mladí i starší, muži i ženy. Samozřejmě předpokladem je to, že jsou všichni hráči a přišli si prostě přátelsky zahrát. Poměrně často se nějaká herní situace nepovedla, ale to nebyl problém, protože zbytek týmu na chybujícího nijak neřval a podobně. Nevím, jestli v takové míře něco podobného máme. I třeba vedle hrající baseballisti, kteří už to brali vážněji, měli na dost vysokém místě samotnou radost ze hry a pohybu. A nebo si to možná moc přikrášluju, kdo ví. 

No pak jsme to ještě vzali po několika parkových cestách a místo pizzy jsme si dali aspoň první newyorský hot dog. Všude byl za 4 dolary a hledali jsme něco levnějšího, protože stánků bylo pořád dost. Po chvíli říkám, že příští prostě bereme a zrovna byl za 3 dolary. Cestu parkem jsme zakončili u Strawberry Fields, což je místo, které vzpomíná na zpěváka Johna Lennona. Ten byl zastřelen před budovou Dakota, která je hned naproti výstupu z parku. To už ale pro dnešek bude vše a my se těšíme, co přinese Philadelphie.

PS: Jelikož píšu klasicky se zpožděním, tak už teď můžu nalákat, že blog z Philly bude stát za to 😀