Horyho blog

Cože to už je druhá půlka října? (A v době zveřejnění dokonce už začátek listopadu?!) No dobře, nebudu dělat, že jsem zapomněl. K tomuto restu se vracím v myšlenkách docela často a dokonce i někteří čtenáři si "stěžovali", což mě těší. No tak třeba to jednou dotáhnu až po přílet do Prahy. Kdyby se mi to podařilo ještě v tomto roce, tak bych to považoval za úspěch. Možná to bude takové víc vzpomínkové a určitě méně aktuální, ale mám dost fotek, které mi zásadní události snad připomenou. Na začátek ještě rekapitulace, co nás tento den čekalo. Z našeho Airbnb ve Washingtonu jsme se museli metrem dostat do centra na bus, který nás měl dopravit do NYC. Po cestě metrem a airtrainem na nás pak konečně mělo čekat letadlo do Vancouveru. Pamatuju si, že po posledním přesunu mezi městy, kdy jsne stihli autobus dost akorát, jsem zavelel, že vstáváme extra brzo, abychom měli dostatečnou rezervu. No samozřejmě to dopadlo tak, že jsme byli na stanovišti brzo a navíc měl autobus zpoždění. Ce

Už jsem chtěl zveřejňovat díl #19, ale až přitom jsem zjistil, že vlastně chybí tento díl. Tak se pusťme se zpožděním do posledního dnu v Washingtonu DC.   Vstávání proběhlo zřejmě vcelku v pohodě, protože si ho vůbec nepamatuju. Vím, že jsme měli namířeno do černošského muzea. Dobře, tady jsem se spletl úmyslně, ale ten den jsem se fakt spletl. Původně jsme chtěli jít právě do tohoto muzea, problém ale byl v tom, že mělo špatnou otevírací dobu a navíc byla potřeba rezervace dopředu. Tak tady máte alespoň jeho fotku. Po tomto fiasku jsme se otočili směrem k pravému cíli naší cesty, čímž byla budova státních archivů. Naštěstí ve Washingtonu jsou všechny podobné instituce pěkně v centru, takže jsme po nějakých 10 minutách chůze byli u archivů. V budově byly opravdu zásadní listiny americké historie, jejichž důležitost přetrvala až do dnešních dob. Myslím, že zde mají třeba jednu z prvních kopií Magna charta. Samozřejmostí je pak americká ústava i s prvními dodatky. Bohužel tyto dokumenty

Znáte ten typ snu, který se jeví jako zcela reálný? Tak jeden takový se mi přes noc v hlavě odehrál. Dřív jsem měl podobné sny třeba o neudělaném úkolu nebo nějakém testu. Nyni jsem se probudil s jistotou toho, že mamka má vážnou nemoc. No ale teď co dělat, že jo. Na jednu stranu člověk ví, že včera o te informaci ještě nevěděl a tak je dost divný, aby se to dozvěděl přes noc. Zároveň jsem si ale byl jistý, že to tak prostě je. No naštěstí jsem se mohl mamky zeptat přes chat. Jestli se tohle někomu stalo v době dopisů, tak to fakt nezávidím. Zároveň jsem pak ještě usnul a sen měl pokračování, kde ale proběhlo tolik různých věcí, že už jsem to dokázal identifikovat jako sen. A nebo jsem ve snu naopak teď? 🤔 Tak to bychom za sebou měli filozofickou vsuvku a pojďme se vydat do města. Tedy jel jsem vlastně sám, protože Ája měl mít zhruba v poledne nějaké online školení. No teda osobně by mě to asi dost štvalo, ale asi prostě nešlo nic dělat. S Davidovou skupinou jsem měl sraz

Dnešek začal vlastně už včera. V plánu bylo muzeum letectví a kosmonautiky u letiště v Dulles. Problém trochu byl v tom, že Steven F. Udvar-Hazy Center je tak trochu z ruky. Od nás z Airbnb cesta zabere určitě přes dvě hodiny a to Ájovi přišlo dost a říkal, že si vymyslí vlastní program a vyzkouší projet město na elektrické koloběžce. To ale pro mě znamenalo trochu myšlenkové dilema. Na jednu stranu jsem se zatím vždy v Americe držel toho, že nikdo by nikam neměl chodit sám. Tak nějak mi to na jiném kontinentu přijde jiné. Když by se někdo zatoulal v Evropě, tak teoreticky se suchou nohou domů v konečném čase dostane. Také s mobilním signálem je to pro nás v EU příznivější. Na druhou stranu jsme všichni dospělí a tak jsem došel k tomu, že se tedy pro dnešek rozdělíme. Ve výše uvedeném muzeu jsem byl už dvakrát, ale ono je to celé zážitek. Člověk si vezme už třeba cestu. Na začátku mě mrzelo, že prodloužení stříbrné linky metra ještě není v provozu a my tak musíme jet autobu

Dnešek byl poznamenán už od začátku brzkým vstáváním. Myslím, že budík zvonil okolo sedmé. Reakci "Proboha proč?" rozumím, ale jednoduché vysvětlení zde není. Takže všechno bylo způsobeno příjezdem tak zvané Davidovy skupiny. Ta se skládala z Dejva a Tomáše, s kterými jsem byl z USA před třemi lety. Kluci s sebou vzali ještě svoji mamku a Tomáše doprovází ještě přítelkyně. Úplně původně jsme plánovali, že bychom jeli všichni společně a vzali víc rodičů, což se mi jako myšlenka pořád líbí, ale to byla pořád nerozhodnost a tak, že bychom se nedostali nikdo nikam. Davidova skupina zase měla v porovnání s námi problém s délkou pobytu kvůli dovolené, takže jsme nakonec jeli rozděleně. Úplnou náhodou se ale stalo, že jsme měli dohromady být celý týden ve Washingtonu. Proč tedy přijeli až ve čtvrtek? Zase dobrá otázka s nyní už jasnější odpovědí.  Letečtí dopravci totiž toto léto čelí velkému náporu pasažérů a mají malo personálu. Některé lezy se tedy ruší. Nejhůře jsou

Potřetí to snad konečně letos vyjde. Konkrétně tím myslím návštěvu vnitřku Washington Monumentu. V roce 2017 se Monument opravoval. V létě roku 2019 už měla být oprava hotová, ale američtí politici se tehdy nebyli schopní dohodnout na rozpočtu a tak nastalo rozpočtové provizorium. To podle mých laických znalostí znamená třeba to, že opravy všech státních věcí jsou pozastaveny. Kvůli tomuto zpoždění se tak objekt znovuotevřel veřejnosti až na podzim 2019. Letos je tak tedy první možnost, kdy mohu tuto úchvatnou stavbu navštívit i z vnitřku. Původní návrh, který měl vzdát hold prvnímu americkému prezidentovi byl jiný a pod samotným obeliskem měl být ještě nějaký dům. Asi jsem raději, že se nakonec rozhodli tehdejší představitelé pro čistší řešení, které upoutá svou jednoduchostí a velikostí. Jedinou přístavbou je tak u paty obelisku drobná budova, v které je zázemí pro bezpečnostní kontrolu, kterou musí projít každý návštěvník. Zde je to vlastně v každém veřejném objektu a už

Dnes je v plánu nějaké to muzeum a pak se uvidí, jak to bude dále. Po cestě na metro jsem si všiml takového toho klasického napísu, který mám spojený z filmů a seriálů ze škol a kostelů. U místní základní školy se nápis stále týká konce školního roku. Naším cílem se nakonec stalo muzeum historie. K tomuto muzeu mám speciální vztah, protože to bylo první muzeum, které jsem kdy v Americe navštívil. Tentokrát jsme ale nedostali hned u vstupu koruny od Sochy Svobody. Prošli jsme to vcelku rychle, ale viděli jsme různé předměty, které se vážou k americkým prezidentům, ale dozvěděli jsme se něco také o historii dopravy ve Státech. Dále jsme se trochu točili okolo Bílého Domu. Ten je ze strany od Washington Monumentu z velké dálky oplocen minimálně pěti ploty. Na druhé straně byla situace mnohem lepší. Už když jsme přišli, tak jsme byli mnohem blíže k samotné budově. Pak se ale policisté, kdo ví proč, rozhodli, že ještě jednu frontu plotu otevřou, takže jsme se dostali

První den ve Washingtonu musí obsahovat procházku skrze The Mall. Ráno nebo vlastně spíš poledne proběhlo v pořádku a tak jsme se vydali směrem k metru. Trochu strach nám nahnala značka, že v určité ulici se častěji vyskytuje kriminalita, ale tentokrát jsme nebyli jejím cílem. Prvním cílem byl samozřejmě Capitol, což je podle mě jedna z nejhezčích místních budov.  Naproti jsme se podívali ještě na knihovnu a Supreme Court, který byl ale bohužel dost opevněný. Pravděpodobně to má souvislost třeba s nedávným kontroverzním rozhodnutím o zrušením federálního práva na interupci. Po cestě k Washington Monumentu nás přepadly dvě věci. První byl hlad, který se podařilo zahnat Jumbo hot dogem. Klobása místo párku dělá prý z normálního hot dogu Jumbo verzi, ale jídlo to bylo chutné. Druhým problémem byl déšť, který dost znenadání přišel. Schovali jsme se tak po střechou místního centra pro návštěvníky a už jsme začali plánovat útěk na ubikaci. Nakonec jsme to

Balení a vstávání nebylo naší nejsilnější stránkou, ale tak snad jsme nic nezapomněli a i autobus jsme stihli, i když jsme teda asi byli poslední. Cesta trvala asi necelých pět hodin a nebylo na ní překvapivě nic extra zajímavé. Dokonce i řidič zůstal po celou cestu. Po příjezdu jsme se s kufry vydali hned na metro, kde nastalo první menší překvapení, protože linka metra končila o jednu stanici před tou naší. Naštěstí místní dopravní podnik vypravil bezplatné náhradní autobusy. Horší situaci bychom měli kdybychom bydleli jako před pěti lety v Cheverly, protože tamní oranžová linka tam nejezdí vůbec. Naše stříbrná a modrá měly výpadek jen o víkendu. Od metra to k našemu ubytování bylo ještě nějakých patnáct minut, ale nepřítelem byl hlavně kopcovitý terén. Čtvrť Benning Ridge, v které je naše Airbnb, mě zaujala hlavně kopcovitostí a pak také množstvím zeleně. Na první pohled je to taková zajímavá kombinace pěkných rodinných domků a pak domků stejných a někdy i ne