Amerika 2022 #19 (1. 8.) Bye bye USA, Hello Kanada
Cože to už je druhá půlka října? (A v době zveřejnění dokonce už začátek listopadu?!) No dobře, nebudu dělat, že jsem zapomněl. K tomuto restu se vracím v myšlenkách docela často a dokonce i někteří čtenáři si "stěžovali", což mě těší. No tak třeba to jednou dotáhnu až po přílet do Prahy. Kdyby se mi to podařilo ještě v tomto roce, tak bych to považoval za úspěch. Možná to bude takové víc vzpomínkové a určitě méně aktuální, ale mám dost fotek, které mi zásadní události snad připomenou.
Na začátek ještě rekapitulace, co nás tento den čekalo. Z našeho Airbnb ve Washingtonu jsme se museli metrem dostat do centra na bus, který nás měl dopravit do NYC. Po cestě metrem a airtrainem na nás pak konečně mělo čekat letadlo do Vancouveru. Pamatuju si, že po posledním přesunu mezi městy, kdy jsne stihli autobus dost akorát, jsem zavelel, že vstáváme extra brzo, abychom měli dostatečnou rezervu. No samozřejmě to dopadlo tak, že jsme byli na stanovišti brzo a navíc měl autobus zpoždění. Cesta proběhla vcelku v klidu. Jediná zastávka byla nějaká díra lokálního významu. Myslím, že vzhledem ke zpoždění nebyla pauza na odpočívadle. Naštěstí byl součástí autobusu i záchod, i když teda v podmínkách houpacího se autobusu to možná takové štěstí nebylo.
Do středu Manhattanu jsme dorazili v pořádku a hned nás zase praštil pohled na ulice s mrakodrapy. Člověk si říká, že je už zvyklý, když tu byl před týdnem, ale na tohle se asi moc zvyknout nedá. Počasí tehdy bylo vlastně docela dobré. Občas trochu sprchlo, ale hlavně už nebylo vedro. Po cestě autobusem jsme hned nehledali nejbližší metro, ale ještě předtím jsme měli sraz s Davidovou skupinou a v plánu byla pro nás poslední dolarová pizza. Jako užil jsem si ji tak moc, že jsem úplně zapomněl, že jsem měl v batohu nějaké zbylé jídlo, které jsem chtěl Dejvovi dát, protože letadlem jsme to nechtěli riskovat. Tak třeba si to někdo z toho koše na letišti, kde jsem jídlo vyhodilil, ještě vzal. Je fakt, že ta marmeláda byla dobrá a burákového másla tam bylo ještě dost.
Vlastně asi poprvé jsem přestupoval na dopravním uzlu Jamaica. Sbíhá se zde hned několik linek metra, pak je zde také Long Island Rail Road, což je soubor vlaků, který spojuje NYC s Long Islandem. Naším cílem ale byl Airtrain. Věděli jsme přesně, kolik dolarů potřebujeme na MHD kartě, pro využití tohoto dopravního prostředku. Byli jsme ale na přestupním uzlu, takže zde pochopitelně byli všemožní překupníci s lístky. Jeden na nás docela dlouho volal, že máme špatnou kartu a že se na Airtrain kupuje úplně jiná. Trochu mě to znejistilo, ale nevěřil jsem mu a naše karty taky byly úplně v pořádku a díky nim jsme se dopravili až na oblíbený Terminál 5 newyorského letiště JFK.
Celá procedura až do letadla proběhla myslím vcelku v pohodě. Akorát u odevzdání zavazadel neměl zaměstnanec letiště zkusenost s evropskými covid passy, ale nakonec jsme byli propuštěni. Pak si ještě drobné zdržení připsal pár, který zapomněl vyplnit aplikaci ArriveCan, která byla potřeba pro překročení hranic s kanadou. Pilot na ně počkal, takže jsme se s drobným zpožděním konečně dostali do vzduchu. Let myslím probíhal také vcelku v pořádku.
Někdy před půlnocí jsme šli na přistání a já tomu pořád moc nevěřil. Zaprvé samozřejmě fakt, že se blížím ke svému rodišti, hrál roli. Až zpětně si ale uvědomuji druhý moment. Od doby kdy vnímám svět okolo sebe, jsem byl nejdále na americkém východním pobřeží a už to jsem považoval jako druhý konec světa. No ale teď jsme letěli dál ještě asi pět hodin. Nějak pořád nedokážu uchopit, jak je tahle planeta velká.
Zpět ale k přistání, při kterém jsme bohužel viděli jen světla města ve tmě a já si tak jen se znalostí mapy mohl domýšlet, kde je jaká stavba. Proces vstupu do země byl relativně bezproblémový. První jsme něco vyplnili přes automat, který nám i načetl pasy. Dále jsme mohli pokračovat jako skupina k letištnímu personálu. Pán se nás ptal, odkud se známe. Správně jsme usoudili, že "Co je ti potom?" není správná reakce. Nestačila ale ani věta "Jsme kamarádi.". Ája tak nakonec vysvětlil celou situaci, že jsem bráchův spolužák ze střední. Zaškobrtnutí jsme se dočkali ještě ve chvíli, kdy po pohledu na moje místo naropzení v pasu přišel dotaz, jestli jsem občanem Kanady (pak bych totiž měl o dost snazší vstup). Odpověděl jsem podle pravdy, že nevím, což taky nebyla úplně očekávaná odpověď, ale nakonec jsne šli dál. Za touto kontrolou byla podle cedulí možnost jít na imigrační (kde jsne snad už byli u pána) nebo rovnou na odběr zavazadel, kam jsme zamířili my.
Po odebrání zavazadel jsme vyrazili k východu, kde jsem měl pocit, že to tam z videa tak nějak znám. Možná právě tímto východem vycházeli moje babička s dědou, když nás přijeli tehdy navštívit. Ještě než ale vyjdeme z letiště úplně, tak se ještě dotknu dvou věcí. Zaprvé vancouverské letiště bylo na našich cestách jedno z mála míst, kde bylo potřeba mit respirátor. Zadruhé je důležité poznamenat, že letiště ve Vancouveru se dost liší od ostatních. Působí mnohem útulněji a ne tak stroze jako většina ostatních letišť, kde hraje prim ocel a beton. Zde jsou na podlahách často koberce a celá hala je tak příjemně zbarvená.
Po výstupu z letištní haly mělo dojít k zásadnímu rozhodnutí. Kdybychom hned skočili na skytrain (metro ve Vancouveru), tak bychom stihli do konce provozu dojet až na Airbnb. Druhou možností byl Uber, který se nabízel z důvodu únavy a neznalosti místní MHD. Nakonec samozřejmě vyhrála pohodlnost. I když teda trvalo myslím asi hodinu, než jsme konečně přes některou z aplikací něco našli. Několikrát to už vypadalo, že k nám řidič jede a pak si to rozmyslel. Nakonec jsme sehnali... jak se to vlastně jmenoval? Tak řekněme Ahmed. Ahmed byl myslím z východu Afriky. Bylo zajímavé poslouchat srovnání jeho domoviny s Kanadou. Nás se naopak ptal, odkud jsme a k našemu překvapení dokonce znal některé české fotbalisty. Check-in na ubytování proběhl v pořádku a my mohli jít konečně spát.
PS: Ještě před spánkem jsme vlastně zjistil, že mi při cestách někde dost narazili kufr.
Komentáře
Okomentovat