4.7. #2 Průvod na Independence day

Dorazili jsme k průvodu a je tu docela volno. Vojenskou část jsme evidentně prošvihli, ale to byl spíš plán. Na tu totiž je vždy nejvíce lidí.
Samotný průvod byl krásný. Skládal se z vystoupení různých kultur a středních škol.
Každá kultura se snažila ukázat své tradice, ale zároveň začlenění do velkého amerického národa. To jsem z tohi aspoň cítil já.
Školy byly většinou jedna jako druhá. Velký orchestr a pak slečny, které máchaly s vlajkami té příslušné školy. Je to pěkné, ale asi po třech školách to trochu omrzí.
Teď sedíme v zapadlém parčíku. S sebou nějaké neznámé čínské koláčky a americká jablka, ať je to pěkně vyvážené.

Dejvův pohled

Upřímně, čekal jsem na přehlídce o trochu více lidí. Pravdou však je, že jsme přišli na méně zaplněný začátek trasy průvodu (je zajímavé, že i přes opakovanou výzvu pořadatelů, aby lidé chodili na tato místa, se všichni snažili nacpat na "nejlepší" místa u metra. Opravdu nepochopím tu lenost popojít o 300 metrů dál do volnějšího prostoru). Co se týče vystoupení kultur sídlících ve Washingtonu, napadlo nás, proč jsme mezi zúčastněnými nenašli na rozdíl od asijských menšin (vietnamské, čínské, indické atd.) i zástupce afroameričanů. Pokud nepočítáme turisty, moc černochů jsme neviděli ani v řadách publika.

Čínské koláčky jsou také kapitola sama pro sebe. Schválně jsem si vybíral podle obalu tak, abych si koupil nějakou známou nebo alespoň stravitelnou příchuť . Po dlouhém vybírání jsem si vybral "čokoládové". Jak jsem zjistil, obrázek čokolády měl znázorňovat příchuť černých fazolí. Ale i tak byly dobré. Druhé balení koláčků zase chutnalo po meruňkách, škoda, že složení meruňky neobsahovalo.

Teď k tomu zapadlému parčíku - myslím, že "zaprdlý" parčík je označení lépe vystihující situaci. Chvíli poté, co jsem si sednul, mě posral holub. Prý to přináší štěstí...