Amerika 2022 #21 (3. 8.) Tady to znám, no to těžko
Nastal ten den, kdy jsme se jeli poprvé podívat do centra města. První bylo potřeba vyřešit jízdné v rámci vancouverské dopravy. Co si budeme, systém s pouze jednorázovými, denními a měsíčními kupóny je na týdenní pobyt tak trochu na nic. Vlastně doteď si úplně přesně nepamatuju, jak systém lístků zón a podobně funguje, i když samotné používání je jednoduché. První z automatu dostanete Compass Card, což je normálně tvrdá karta s vratnou zálohou asi 5 dolarů. Fígl je teda v tom, že to jde vrátit snad jen na jedné zastávce a to ještě v centru a pak máte problém dostat se na letiště. Osobně mi to nevadilo, protože jsem si chtěl kartu nechat. Ája trochu prskal, protože si chtěl ještě vzít jízdné se slevou, na kterou měl nárok. Bohužel by si ale musel slevu zařídit rovněž na nějaké pobočce dopravního podniku nebo tak někde. Trochu komplikované jsou také zóny, v kterých MHD jezdí. Celkem jsou tři, ale my jsme využili jen dvě. Tady je ale situace usnadněna tím, že v rámci turniketového systému si platby za jednotlivé jízdy nemusíte počítat, ale spočítá vám to systém sám.
Dost bylo teorie, pojďme prověřit praxi. Vyrazili jsme tedy na zastávku Braid, okolo které jsme den předtím šli na nákupy. Ještě důležitá poznámka, oba jsme si s sebou vzali jednu sýrovou housku ze včerejšího nakupu. Jednu jsme rovnou i ochutnali. Poznámka bude mít smysl později. Zpět ale k metru, které se zde označuje jako SkyTrain. To zde často hlavně mimo centrum jezdí nad zemí, což městům v porovnání s Prahou vždy závidím. Nadpovrchové metro je vlastně hlavní důvod, proč píšu třeba tento blog až v únoru (a vydávám na konci dubna 😀). Jinde jsem totiž většinu cestovních blogů napsal právě v podzemkách. Metro nad povrchem ale není jediná krajová zvláštnost. Nepatřičně v době svého zavedení totiž určitě působilo automatické ovládání metra bez řidiče. Tento způsob ovládání byl totiž poprvé na světě na celé délce sítě metra použit právě zde.
Když jsme se blížili k centru, tak jsem měl pocit, že město poznávám. Na osobní vzpomínky bych si nevsadil, ale fotky, videa a vyprávění mohly hrát svoji roli. Zároveň se zde ale natáčelo dost filmů a seriálů, takže to také mohlo přinést různé asociace. Co mě ale překvapilo při prvním pohledu na centrum byly mrakodrapy. Nejde o žádné mega obry, překvapení tkvělo v něčem jiném. Vlastně poprvé jsem si uvědomil, že vancouverské panorama města je světlejší než jinde. Přikládám to tomu, že místní výškové budovy jsou celkově novější než třeba v NYC.
Dojeli jsme až na konečnou stanici Waterfall naší linky Expo Line. Jde vlastně asi o největší přestupní uzel ve městě. Sbíhají se zde dvě linky metra ve svých konečných zastávkách. Zároveň je zde přestup na příměstskou vlakovou dopravu. Staví zde také autobusy a asi nejzajímavějším dopravním prostředkem je doprava lodí, která má označení SeaBus. O tom ale podrobněji až později. Naše další kroky totiž vedly k výstupu ze SkyTrain do centra města.
Samozřejmě jsem vlastně místnák, vlastně dokonce rodák, takže se v městě vyznám. Nějaké pasti na turisty mě tak nemohou dostat. Jak jsme se to teda ocitli v giftshopu, který je v ulici plné giftshopů? Mno... To byl vlastně záměr... Určitě 😉 Myslím, že jsme tehdy nic ještě nekoupili, ale samozřejmě vrátili jsme se v následujících dnech ještě několikrát.
A jo vlastně, teď jsem si vzpomněl, proč jsme ani nic nekoupili. Vraťme se o den dříve, kdy jsme kupovali syrové housky. Teď se vraťme do rána, kdy jsme každý polovinu housky otestovali. No a v době zrychleného odchodu z giftshopu byla situace jasná. Houskám nebo sýru něco bylo no, a pak něco bylo i nám. První zasažený byl Ája. Já ho následoval o pár minut později (taky tu housku jsem jedl až jako druhý). Myslím, že nám pomohla jedna z mých mnoha cestovních aplikací, tentokrát logicky ta, která ukazuje veřejně přístupné toalety. Díky tomu, že píšu s takovým zpožděním můžu využít kouzla a vzít si fotku tehdy z budoucnosti. Zachránila nás tedy budova nalevo s UFO talířem na střeše.
Po akci "Houska musí ven" jsme se vydali k BC Place, což je velký stadion na hokej, americký fotbal nebo různé koncerty. Já ho ale znám odjind. V seriálu The Flash šlo totiž o budovu Star Labs, kde měl Flash základnu. Hned před budovou se tak odehrálo několik scén a soubojů. Pro mě tedy bylo zajímavé to vidět naživo. Dále jsme šli k městské zátoce moře, kde byla další významná stavba Vancouveru - Science World. Samotná budova je z velké části kulovitého tvaru a je tak docela fotogenická. Samozřejmě zde tak měl Flash další souboj. Odtud byl také lepší pohled na centrum.
Vydali jsme se dál kolem vody. Vede zde hodně pěkná stezka, která je rozdělena mezi část pro chodce a pro cyklisty. Občas je rozdělení i fyzické, občas zase ne. Každopádně nedocházelo k nějakým kolizím a bylo vidět, že oba typy dopravy jsou dost využívané. Cesta vedla i okolo olympijské vesnice, která zde byla postavena pro zimní olympiádu v roce 2010. Po dvanácti letech už nebylo moc poznat, o co původně šlo a vypadalo to, že vesnice se dokázala do města zakomponovat jako nová čtvrť.
Přes most Cambie Bridge jsme se vrátili zpět do centra. Most nebyl z architektonického hlediska nějaký zázrak, ale hodně se mi líbil hodně široký chodník, který je na jeho obou stranách. Po návratu do Downtown jsem obdivoval, jak pěkně tu mají řešené soužití cyklistů a motoristů. Všechno stavebně oddělené pruhy a navíc přehledně značené. Tedy aspoň mi to tak přišlo z pohledu třetí osoby. Celkově mi Downtown přišel oproti americkým městům docela čistý, narazili jsme i na pěkná dětská hřiště, místa k odpočinku nebo zajímavé pouliční umění.
U budovy galerie umění jsem to zase hned poznal, protože zde se zase odehrávaly některé scény ze seriálu Batwoman. Nevím jak, ale to místo jsem dokázal na mapě přesně určit už při sledování seriálu. Vancouver Art Gallery je jedna z mála budov, která si alespoň hraje na to, že má za sebou nějakou delší historii a působí mezi ostatními tak trochu nepatřičně.
V pozdním odpoledni jsem ještě měl tendenci jít do Stanley Parku, ale Ája moudře rozhodl, že už je čas ubírat se směrem domů. Vzali jsme to ještě přes kus promenády na severu Downtownu. Už jsem zde říkal, že Vancouver má údajně nejdelší městskou souvislou promenádu? Jo, tak prý má. Když se podíváte na mapu, tak jde od asi od zastávky Waterfall okolo celého Stanley Parku, zpět do města až k Science World a pak přes pláže až někam k UBC. Někdy bych si ji chtěl celou projít. Prý je to hezká procházka na jeden dost dlouhý den.
Bohužel v tuto chvíli už rozhodně nebyl na takovou výpravu čas, takže jsme to vzali zpět okolo Vancouver Convention Centre a Canada Place, což je stavba trochu podobná opeře v Sydney. Poprvé jsme se také pořádně podívali na North Vancouver, který nás čekal v následujících dnech. Udělali jsme (hlavně já) spoustu fotek a Ajovi se myslím zvlášť povedla ta do soutěže podcastu Vlevo dole (nevyhrál jsem 😀). Před nástupem na SkyTrain jsme se ještě vrátili do uličky s Giftshopy a já si už tehdy vyhlédl až moc pěkných věcí.
Jo a skoro úplně na konec jsme se prošli do Gastown, což je asi nejstarší (jediná starší) čtvrť ve Vancouveru. Hlavní turistickou atrakcí jsou zde zajímavé hodiny, které každou hodinu vypouští páru. Jako docela cool způsob oznámení času. To ale není ten nejlepší způsob, který Vancouver nabízí. Ještě si na to pár dílů počkáte, ale můžu slíbit, že je to opravdu výbušné 😮 Den jsme zakončili rychlým nákupem v supermarketu v čínské čtvrti a za deště jsme se vydali nadzemkou domů. V rámci dalšího dne se můžete těšit na zátoku, kterou Ája překřtil na jezero nebo na náš strach z medvědů 😀
Dost bylo teorie, pojďme prověřit praxi. Vyrazili jsme tedy na zastávku Braid, okolo které jsme den předtím šli na nákupy. Ještě důležitá poznámka, oba jsme si s sebou vzali jednu sýrovou housku ze včerejšího nakupu. Jednu jsme rovnou i ochutnali. Poznámka bude mít smysl později. Zpět ale k metru, které se zde označuje jako SkyTrain. To zde často hlavně mimo centrum jezdí nad zemí, což městům v porovnání s Prahou vždy závidím. Nadpovrchové metro je vlastně hlavní důvod, proč píšu třeba tento blog až v únoru (a vydávám na konci dubna 😀). Jinde jsem totiž většinu cestovních blogů napsal právě v podzemkách. Metro nad povrchem ale není jediná krajová zvláštnost. Nepatřičně v době svého zavedení totiž určitě působilo automatické ovládání metra bez řidiče. Tento způsob ovládání byl totiž poprvé na světě na celé délce sítě metra použit právě zde.
Když jsme se blížili k centru, tak jsem měl pocit, že město poznávám. Na osobní vzpomínky bych si nevsadil, ale fotky, videa a vyprávění mohly hrát svoji roli. Zároveň se zde ale natáčelo dost filmů a seriálů, takže to také mohlo přinést různé asociace. Co mě ale překvapilo při prvním pohledu na centrum byly mrakodrapy. Nejde o žádné mega obry, překvapení tkvělo v něčem jiném. Vlastně poprvé jsem si uvědomil, že vancouverské panorama města je světlejší než jinde. Přikládám to tomu, že místní výškové budovy jsou celkově novější než třeba v NYC.
Dojeli jsme až na konečnou stanici Waterfall naší linky Expo Line. Jde vlastně asi o největší přestupní uzel ve městě. Sbíhají se zde dvě linky metra ve svých konečných zastávkách. Zároveň je zde přestup na příměstskou vlakovou dopravu. Staví zde také autobusy a asi nejzajímavějším dopravním prostředkem je doprava lodí, která má označení SeaBus. O tom ale podrobněji až později. Naše další kroky totiž vedly k výstupu ze SkyTrain do centra města.
Samozřejmě jsem vlastně místnák, vlastně dokonce rodák, takže se v městě vyznám. Nějaké pasti na turisty mě tak nemohou dostat. Jak jsme se to teda ocitli v giftshopu, který je v ulici plné giftshopů? Mno... To byl vlastně záměr... Určitě 😉 Myslím, že jsme tehdy nic ještě nekoupili, ale samozřejmě vrátili jsme se v následujících dnech ještě několikrát.
A jo vlastně, teď jsem si vzpomněl, proč jsme ani nic nekoupili. Vraťme se o den dříve, kdy jsme kupovali syrové housky. Teď se vraťme do rána, kdy jsme každý polovinu housky otestovali. No a v době zrychleného odchodu z giftshopu byla situace jasná. Houskám nebo sýru něco bylo no, a pak něco bylo i nám. První zasažený byl Ája. Já ho následoval o pár minut později (taky tu housku jsem jedl až jako druhý). Myslím, že nám pomohla jedna z mých mnoha cestovních aplikací, tentokrát logicky ta, která ukazuje veřejně přístupné toalety. Díky tomu, že píšu s takovým zpožděním můžu využít kouzla a vzít si fotku tehdy z budoucnosti. Zachránila nás tedy budova nalevo s UFO talířem na střeše.
Po akci "Houska musí ven" jsme se vydali k BC Place, což je velký stadion na hokej, americký fotbal nebo různé koncerty. Já ho ale znám odjind. V seriálu The Flash šlo totiž o budovu Star Labs, kde měl Flash základnu. Hned před budovou se tak odehrálo několik scén a soubojů. Pro mě tedy bylo zajímavé to vidět naživo. Dále jsme šli k městské zátoce moře, kde byla další významná stavba Vancouveru - Science World. Samotná budova je z velké části kulovitého tvaru a je tak docela fotogenická. Samozřejmě zde tak měl Flash další souboj. Odtud byl také lepší pohled na centrum.
Vydali jsme se dál kolem vody. Vede zde hodně pěkná stezka, která je rozdělena mezi část pro chodce a pro cyklisty. Občas je rozdělení i fyzické, občas zase ne. Každopádně nedocházelo k nějakým kolizím a bylo vidět, že oba typy dopravy jsou dost využívané. Cesta vedla i okolo olympijské vesnice, která zde byla postavena pro zimní olympiádu v roce 2010. Po dvanácti letech už nebylo moc poznat, o co původně šlo a vypadalo to, že vesnice se dokázala do města zakomponovat jako nová čtvrť.
Přes most Cambie Bridge jsme se vrátili zpět do centra. Most nebyl z architektonického hlediska nějaký zázrak, ale hodně se mi líbil hodně široký chodník, který je na jeho obou stranách. Po návratu do Downtown jsem obdivoval, jak pěkně tu mají řešené soužití cyklistů a motoristů. Všechno stavebně oddělené pruhy a navíc přehledně značené. Tedy aspoň mi to tak přišlo z pohledu třetí osoby. Celkově mi Downtown přišel oproti americkým městům docela čistý, narazili jsme i na pěkná dětská hřiště, místa k odpočinku nebo zajímavé pouliční umění.
U budovy galerie umění jsem to zase hned poznal, protože zde se zase odehrávaly některé scény ze seriálu Batwoman. Nevím jak, ale to místo jsem dokázal na mapě přesně určit už při sledování seriálu. Vancouver Art Gallery je jedna z mála budov, která si alespoň hraje na to, že má za sebou nějakou delší historii a působí mezi ostatními tak trochu nepatřičně.
V pozdním odpoledni jsem ještě měl tendenci jít do Stanley Parku, ale Ája moudře rozhodl, že už je čas ubírat se směrem domů. Vzali jsme to ještě přes kus promenády na severu Downtownu. Už jsem zde říkal, že Vancouver má údajně nejdelší městskou souvislou promenádu? Jo, tak prý má. Když se podíváte na mapu, tak jde od asi od zastávky Waterfall okolo celého Stanley Parku, zpět do města až k Science World a pak přes pláže až někam k UBC. Někdy bych si ji chtěl celou projít. Prý je to hezká procházka na jeden dost dlouhý den.
Bohužel v tuto chvíli už rozhodně nebyl na takovou výpravu čas, takže jsme to vzali zpět okolo Vancouver Convention Centre a Canada Place, což je stavba trochu podobná opeře v Sydney. Poprvé jsme se také pořádně podívali na North Vancouver, který nás čekal v následujících dnech. Udělali jsme (hlavně já) spoustu fotek a Ajovi se myslím zvlášť povedla ta do soutěže podcastu Vlevo dole (nevyhrál jsem 😀). Před nástupem na SkyTrain jsme se ještě vrátili do uličky s Giftshopy a já si už tehdy vyhlédl až moc pěkných věcí.
Jo a skoro úplně na konec jsme se prošli do Gastown, což je asi nejstarší (jediná starší) čtvrť ve Vancouveru. Hlavní turistickou atrakcí jsou zde zajímavé hodiny, které každou hodinu vypouští páru. Jako docela cool způsob oznámení času. To ale není ten nejlepší způsob, který Vancouver nabízí. Ještě si na to pár dílů počkáte, ale můžu slíbit, že je to opravdu výbušné 😮 Den jsme zakončili rychlým nákupem v supermarketu v čínské čtvrti a za deště jsme se vydali nadzemkou domů. V rámci dalšího dne se můžete těšit na zátoku, kterou Ája překřtil na jezero nebo na náš strach z medvědů 😀
Moc děkuji za tenhle parádní cestopis. Člověk si myslí, že něco zná, ale až když to vidí očima někoho jiného, uvědomí si, jak se mýlí. Ty fotky a postřehy z cest jsou jedinečné. Je vidět, že jste si to pořádně užili a že tenhle typ cestování je prostě k nezaplacení. I já se do něj chci brzo dát. Výbavu beru z naturehike.
OdpovědětVymazat