Amerika 2022 #23 (5. 8.) Příroda vol. 2 a příšerný krpál
Velmi nabitý přírodní den, který malém skončil tím, že jsme zůstali v lese uvěznění za plotem. Jak že je to vůbec možné? Jen si počkejte.
Na druhý plně přírodní den na severu Vancouveru jsem naplánoval návštěvu přehrady, velkých stromů a obří hory. Začali jsme asi nějakou klasickou snídaní. Menším problém pro tento den bylo, že jsme vyrazili až těsně před 12. hodinou. Ale co se dá dělat, člověk musí pracovat s tím, co má.
Ať to trochu zkrátím, tak SkyTrainem, SeaBusem a Autobusem (měli by mu říkat alespoň GroundBus) jsme se dostali k Capilano Lake, což je krásné jezero s úžasným okolím, ale co bych to popisoval, se podívejte sami.
No co mi úplně nedává rozum, že jezero má vlastní hráz, což by z něj snas dělalo přehradu. Ale tak třeba tam jezero bylo už dřív a jen ho zvětšili. To je jedno pro mě to hlavně bylo jedno z míst, kde jsem už byl před lety a snažil jsem se zreplikovat cestu, kterou jsme tehdy i s prarodiči šli dolů pod přehradu, kde teče řeka v hlubokém údolí a všude rostoucí obří stromy.
Když jsme přešli na druhý břeh řeky Capilano, tak jsme dole narazili ještě na rybí líheň, i když to zeshora vypadalo všelijak. Náš cíl dne byl ale mnohem výš, takže jsme se vrátili k přehradě, kde si nemůžu pomoct, ale bylo zde úplně jasné místo, kde se Flash v druhé sérii seriálu The Flash snažil přeskočit koryto řeky za hrází. Možná vám sem dám nějaký úryvek z toho dílu.
Pokračovali jsme dál do kopce pod horu Grouse. Dole bylo standardní parkoviště, informační centrum a dolní stanice lanovky. Tedy oprava, byly zde dokonce dvě dolní stanice. Jedna byla pro starou a druhá pro novou lanovku. Cena ze cestu lanovkou nahoru i dolů byla stamovena na 70 dolarů. Myslím, že jen cesta dolů byla za 50 dolarů, což na první pohled nedává smysl. Však ono nám to později smysl dávalo.
My jsme však stejně neplánovali dopravu lanovkou a tak jsme po lehkém obědu (domácí toasty) a doplnění tekutin vyrazili na kopec. Nastoupili jsme na krásnou cestu The Grouse Grind - https://www.grousemountain.com/grousegrind . Tato úžasná cesta má skvělé převýšení 800 m jen na 2,5 km. Někomu by se to čistě z těch čísel mohlo zdát jako mega krpál. Tak to ještě vynásobte tisícem, dostanete se na giga krpál a to byl reálný stav. Teda ještě úplně na začátku byl plot s bránou. Podobné oplocení mají snad okolo věznic. Trochu jsme nechápali, proč se do lesa leze skrze bránu a je to oplocené, ale tak co no.
Cesta začala relativně slušně jel jsem si vlastní tempo a Ája na mě občas i s vítězoslavným pohledem počkal. Zásadní byla čtvrtina trasy. Vzdálenost šlo lehce rozpoznat díky všude přítomným značkám. Cože, vy chcete i fotky těch značek? Ale už takhle ty blogy nestíhám a v tomhle je už nahoře dost fotek. Že mám držet hubu a navalit fotky? No... Ok, tak tady jsou:
Šťastný? To doufám. Kde že jsme to byli, než jste mě rozhodili. Jo, v jedné čtvrtině. Zde došlo k dvěma zásadním událostem. Zaprvé zhruba v té době se Ája zavěsil za japonskou reprezentantku (v něčem musela reprezentovat určitě) a viděl jsem ho až na vrcholu. Já si v první čtvrtině už docela zvyknul na stoupání a říkal jsem si, že teď už to půjde. No akorát problém byl, ze cedule ve čtvrtině ukazovala dvě zásadní věci. Zaprvé to, že dál už je cesta jen jednosměrná, takže vracet se není možné. Zadruhé zde pak bylo uvedeno, že dosud to nebylo skoro žádné stoupání a teď to teprve přijde. No na návrat jsem ani nepomyslel. Ono to taky tak docela nešlo, když jsem neměl způsob, jak tuto zprávu předat Ájovi.
Tak jsem teda šel dál a kopec se opravdu ještě víc zvedl. Dal jsem si pauzu a asi jsem musel vypadat, že táhnu z posledního, protože hned se mě skupinka Britů ptala, jestli jsem v pořádku. Skrze rozumné tempo a pauzy jsem se teda nakonec vyškrábal přes hromadu schodů, stupňů, kořenů, kamenů a dalšího až na vrchol, kde už tak aspoň týden čekal Ája s úsměvem od ucha k uchu.
Nahoře jsme poctivě prohlédli všechny giftshopy a ještě jsme se podívali po okolí. Situace se má tak, že vrchol lanovky (kam jsme došli) je vlastně teprve začátek lyžařského střediska a mohli jsme tedy pokračovat i výš. Na to už ale nebyl čas. S přibývajícím odpolednem se začala na lanovce tvořit dost velká fronta směrem dolů. Najednou vyšší cena tohoto směru byla zřejmá. My se vydali dolů po svých a žádná hitparáda to nebyla. Zvlášť na konci, kdy už se začalo stmívat a zhoršila se viditelnost, bylo těžké vůbec jít. Já se po cestě zabavil alespoň sbíráním smajlíků.
Dole jsme se trochu báli, že dveře na cestě budou zavřené a my se z lesa nedostaneme ven po cestě a budeme to muset někde oblézat. Dveře sice už zavřené byly, ale naštěstí z našeho směru je šlo otevřít. Chvilku jsme počkali na autobus a unavení jsme se dostali až na ubytování.
Na druhý plně přírodní den na severu Vancouveru jsem naplánoval návštěvu přehrady, velkých stromů a obří hory. Začali jsme asi nějakou klasickou snídaní. Menším problém pro tento den bylo, že jsme vyrazili až těsně před 12. hodinou. Ale co se dá dělat, člověk musí pracovat s tím, co má.
Ať to trochu zkrátím, tak SkyTrainem, SeaBusem a Autobusem (měli by mu říkat alespoň GroundBus) jsme se dostali k Capilano Lake, což je krásné jezero s úžasným okolím, ale co bych to popisoval, se podívejte sami.
No co mi úplně nedává rozum, že jezero má vlastní hráz, což by z něj snas dělalo přehradu. Ale tak třeba tam jezero bylo už dřív a jen ho zvětšili. To je jedno pro mě to hlavně bylo jedno z míst, kde jsem už byl před lety a snažil jsem se zreplikovat cestu, kterou jsme tehdy i s prarodiči šli dolů pod přehradu, kde teče řeka v hlubokém údolí a všude rostoucí obří stromy.
Když jsme přešli na druhý břeh řeky Capilano, tak jsme dole narazili ještě na rybí líheň, i když to zeshora vypadalo všelijak. Náš cíl dne byl ale mnohem výš, takže jsme se vrátili k přehradě, kde si nemůžu pomoct, ale bylo zde úplně jasné místo, kde se Flash v druhé sérii seriálu The Flash snažil přeskočit koryto řeky za hrází. Možná vám sem dám nějaký úryvek z toho dílu.
Zdroj: CW
Pokračovali jsme dál do kopce pod horu Grouse. Dole bylo standardní parkoviště, informační centrum a dolní stanice lanovky. Tedy oprava, byly zde dokonce dvě dolní stanice. Jedna byla pro starou a druhá pro novou lanovku. Cena ze cestu lanovkou nahoru i dolů byla stamovena na 70 dolarů. Myslím, že jen cesta dolů byla za 50 dolarů, což na první pohled nedává smysl. Však ono nám to později smysl dávalo.
My jsme však stejně neplánovali dopravu lanovkou a tak jsme po lehkém obědu (domácí toasty) a doplnění tekutin vyrazili na kopec. Nastoupili jsme na krásnou cestu The Grouse Grind - https://www.grousemountain.com/grousegrind . Tato úžasná cesta má skvělé převýšení 800 m jen na 2,5 km. Někomu by se to čistě z těch čísel mohlo zdát jako mega krpál. Tak to ještě vynásobte tisícem, dostanete se na giga krpál a to byl reálný stav. Teda ještě úplně na začátku byl plot s bránou. Podobné oplocení mají snad okolo věznic. Trochu jsme nechápali, proč se do lesa leze skrze bránu a je to oplocené, ale tak co no.
Cesta začala relativně slušně jel jsem si vlastní tempo a Ája na mě občas i s vítězoslavným pohledem počkal. Zásadní byla čtvrtina trasy. Vzdálenost šlo lehce rozpoznat díky všude přítomným značkám. Cože, vy chcete i fotky těch značek? Ale už takhle ty blogy nestíhám a v tomhle je už nahoře dost fotek. Že mám držet hubu a navalit fotky? No... Ok, tak tady jsou:
https://dashedyellowline.com/2022/03/18/grinding-the-grouse-grind/
Šťastný? To doufám. Kde že jsme to byli, než jste mě rozhodili. Jo, v jedné čtvrtině. Zde došlo k dvěma zásadním událostem. Zaprvé zhruba v té době se Ája zavěsil za japonskou reprezentantku (v něčem musela reprezentovat určitě) a viděl jsem ho až na vrcholu. Já si v první čtvrtině už docela zvyknul na stoupání a říkal jsem si, že teď už to půjde. No akorát problém byl, ze cedule ve čtvrtině ukazovala dvě zásadní věci. Zaprvé to, že dál už je cesta jen jednosměrná, takže vracet se není možné. Zadruhé zde pak bylo uvedeno, že dosud to nebylo skoro žádné stoupání a teď to teprve přijde. No na návrat jsem ani nepomyslel. Ono to taky tak docela nešlo, když jsem neměl způsob, jak tuto zprávu předat Ájovi.
Tak jsem teda šel dál a kopec se opravdu ještě víc zvedl. Dal jsem si pauzu a asi jsem musel vypadat, že táhnu z posledního, protože hned se mě skupinka Britů ptala, jestli jsem v pořádku. Skrze rozumné tempo a pauzy jsem se teda nakonec vyškrábal přes hromadu schodů, stupňů, kořenů, kamenů a dalšího až na vrchol, kde už tak aspoň týden čekal Ája s úsměvem od ucha k uchu.
Nahoře jsme poctivě prohlédli všechny giftshopy a ještě jsme se podívali po okolí. Situace se má tak, že vrchol lanovky (kam jsme došli) je vlastně teprve začátek lyžařského střediska a mohli jsme tedy pokračovat i výš. Na to už ale nebyl čas. S přibývajícím odpolednem se začala na lanovce tvořit dost velká fronta směrem dolů. Najednou vyšší cena tohoto směru byla zřejmá. My se vydali dolů po svých a žádná hitparáda to nebyla. Zvlášť na konci, kdy už se začalo stmívat a zhoršila se viditelnost, bylo těžké vůbec jít. Já se po cestě zabavil alespoň sbíráním smajlíků.
Dole jsme se trochu báli, že dveře na cestě budou zavřené a my se z lesa nedostaneme ven po cestě a budeme to muset někde oblézat. Dveře sice už zavřené byly, ale naštěstí z našeho směru je šlo otevřít. Chvilku jsme počkali na autobus a unavení jsme se dostali až na ubytování.
Vaše zážitky z americké přírody jsou opravdu inspirativní! Fotky i popisy nádherných scenérií ukazují, jak pestrá a dech beroucí příroda může být. Takové dobrodružství ale také vyžaduje správné vybavení. Při objevování divočiny je důležité myslet na bezpečnost. Kvalitní ochranné pomůcky mohou být užitečným doplňkem pro ochranu při práci nebo manipulaci s vybavením.
OdpovědětVymazatZajímalo by mě, jestli mají v USA něco jako je kyvadlová doprava. U návštěv podobných míst by se to rozhodně hodilo. Tím, jak je jejich krajina obrovská, tak tomu úplně dvakrát nevěřím. Třeba se ale pletu. Schválně, dejte vědět, jestli jste se s ní setkal, nebo se člověk musí dopravit sólo. Děkuji :).
OdpovědětVymazat