Storytime #1 - Jak jsem se dostal k Bc.

Jak jsem se sem dostal? Začnu od začátku. Narodil jsem se v kanadském Vancouveru. To je možná až moc začátek... Tak co třeba podzim 2016? To začínám studovat informatiku na MFF UK, též známou jako matfyz. Je to zvláštní na to vzpomínat. 

Fotka mojí bakalářky s místem, kde k ní začala cesta

Pamatuju si, že jsem do toho, šel s tím, že jsem byl na gymplu ve třídě jeden z nejlepších studentů v matematice, takže jsem si říkal, že matika půjde dobře a programování nějak zvládnu, krásně naivní, když to vidím takhle zpětně. No pozitivní bylo, že programování mě docela chytlo a s nějakými hodinami navíc jsem látku zvládal. Matika - to byla trochu jiná hitparáda. Kdo měl vysokoškolskou matiku, tak asi ví, co tím myslím. Najednou není vaším cílem vypočítat příklad, ale jde o to dokázat, že dané tvrzení platí univerzálně a podobné věci.

Dejme tomu, že v semestru jsem to zvládal docela obstojně. Bylo to těžké a nedělal jsem vlastně nic jiného než školu, na nějaké akce s kamarády nebylo moc pomyšlení a téměř všechny sociální vazby vzaly za své. Je pravda, že takhle hodně jsem do školy asi nikdy jindy nedřel.
V té době jsem spolu s pár přáteli začal plánovat výlet za velkou louži - do Ameriky. Na začátku to bylo spíš jen zbožné přání. Z mé strany ještě hnané touhou vidět po dlouhé době své rodiště, které jsem naposledy viděl zhruba ve dvou letech. Chytře bylo do cesty zahrnuto víc lidí, protože se počítalo s odpadlíky, ti jsou vždy. Nakonec jsme reálně zůstali tři - já, kamarád David a spolužačka z gymplu Iveta. 

Photo by John Moeses Bauan on Unsplash

Ve škole přicházelo zkouškové, moje první zkouškové. No byl to docela masakr. Zápočty na některé předměty jsem udělal jen tak tak. Možná už tehdy bylo možné vidět, že to zkouškové bude asi nad moje síly, nevím. Nějak jsem si nepřipouštěl možnost neúspěchu. Nemyslím si ale, že bych nad tím v té době nějak extra přemýšlel. Učení s plným nasazením jsem prokládal plánováním severoamerického výletu. Bral jsem to jako takové světýlko na konci tunelu, jako takovou odměnu za těžkou práci. Dokonce jsme měli zamluvené letenky a bylo potřeba je zaplatit. Tady se lámal chleba a mělo se ukázat, kdo myslí cestu vážně. Pamatuju si, že jsme jeli s Davidem autobusem na Háje a posílal jsem Ivetě informace k platbě jejích letenek. Reakce byla taková, že nikam nejede a důvod jsme se nedozvěděli (vlastně nevím, jestli ho neznám doteď, ale to už je jedno). Signály, že pojedeme spíš jen ve dvou, byly asi i dřív, ale moc jsem si to nepřipouštěl a dost jsem se k tomu upínal.

Najednou to bylo pryč. Sen, že se v té době podívám do svého rodiště, zmizel. Abych to vysvětlil, tak finančně nešlo o levnou cestu, ale ve vyšším počtu účastníků se některé náklady rozdělí a ve třech by to vyšlo až na Vancouver. Ve dvou už to nevycházelo. Je to fakt na hovno pocit, když vám někdo odřekne něco pro vás tak důležitého.

Nepamatuju si přesně časovou souslednost, ale rušení letenek probíhalo asi na začátku zkouškového nebo někdy před ním. K tomu se ukázalo samo zkouškové naplno a já už musel vidět, že některé předměty prostě není v mých silách zvládnout. Takže pro shrnutí: většina času těžká škola, kvůli tomu zpřetrhání většiny sociálních vazeb a pak ještě dýka do zad v rámci cestování, které mělo být vytouženou odměnou.
Vzpomínám si, jak to na mě všechno dolehlo ráno, když jsem měl jít na cvičení, zápočet, zkoušku,... Nevím už přesně. Vím jen to, že jsem bulel jako dítě. Nechci nic přehánět, ale jak si to pamatuju, tak se mi prostě bořil svět. Do toho myšlenková paralýza. Nevěděl jsem co dělat, všechno by bylo k ničemu, zkrátka temno. Nevím, jestli jsem já volal mamce, nebo ona mně. Nějak jsme se ale spojili a nevím jakým zázrakem, ale dokázala mě dostat ven a jeli jsme spolu do Krizového centra RIAPS - z mé historie Google Maps jsem zjistil, že to bylo 3. ledna 2017.

Krizové centrum poskytuje takovou psychologickou první pomoc, nevím, asi to popisuju špatně. Tak jinak. Když jsem tam autobusem jel, tak jsem si byl jistej, že je ze mě magor, blázen, mám o kolečko víc a tak dále. Vlastně jsem ani nevěděl, co bych od kohokoliv chtěl. Jako chtěl jsem, aby mi nebylo tak blbě, jak mi bylo, ale nepočítal jsem s tím, že by to někdo mohl nějak spravit. Na druhou stranu byl jsem prostě v prdeli a ne, že bych nějak výrazně věřil v nějakou záchranu, ale nedokázal jsem si představit, že by mohlo být hůř (jen tak mimo: omyl, vždy může být hůř). Byl jsem v tom stavu, kdy můžete zkusit cokoliv, protože vám to nemůže nic sebrat.

Kupodivu ono to nějak fungovalo. Nevím už přesně jak. Rozhodně si ale místní pracovníci zaslouží velkou poklonu. Při terapii, pohovoru, léčbě, nevím, jaký termín použít, tak zůstanu třeba u té terapie. Takže při terapii jsem došel k několika poznáním. Budou vám znít asi hodně základně a ona i jsou, ale když máte svět rozbitý, tak je asi potřeba začít ho opravovat od toho jednoduchého. Takže velká moudrost:
1. "Zkouška je od slova zkusit." 

Nebo má to prostě stejný kořen. Zkouška může dopadnout jejím složením, nebo nesložením. Nic jiného se stát nemůže. Ale ani jeden z těchto scénářů neničí svět. Slunce den po zkoušce zase vyjde a nějaká zkouška ho vůbec nezajímá. Když zkouška nevyjde, tak je možnost to zkusit znovu. Jsou další pokusy, je možnost zapsat si předmět znovu, změnit školu,... 

2. "Je reálné odejít ze školy." 

Jak už jsem předestřel v předchozím bodu - školu lze změnit. Další samozřejmá věc, ale jako kdyby tehdy v mých očích nebyla. Někdo říká, že mě do matfyzu přehnaně tlačil táta. Nemyslím si to. Spíš bych řekl, že jako jeden z mála v mém okolí měl relativně přesnou představu o tom, jak to tam probíhá a to i z pohledu odborného. Byl jsem naopak rád, že jsem mu mohl o škole říkat (a stále můžu). Necítil jsem z jeho strany nějaký tlak. Možná jsem si ten tlak jen vytvářel sám a jak jsem psal už výše, nepřemýšlel jsem vůbec nad tím, že bych to nezvládl. To nemá znít nijak namyšleně, prostě jsem nad tím nepřemýšlel. Měl jsem zkušenost s tím, že jsem vždy na jakoukoliv školu přišel, učil se tam a zdárně ji zakončil. Nějaké předčasné odcházení jsem neznal. Terapeutické setkání mi ukázalo, že odchodem z matfyzu se zase svět nezboří. Existuje spousta škol, které mi mohou vyhovovat lépe a proč zůstávat někde, kde mi to tak úplně nesedlo.

Photo by Andre Hunter on Unsplash

3. "Nenávidět lidi opravdu lze." 

Občas říkám, že nemám rád lidi obecně. Nikdy jsem ale nechápal, jak může někdo někoho jiného cíleně nenávidět. Co tak strašného si někteří lidé museli udělat, aby se k sobě chovali až nelidsky. S výše popsanou letenkovou zradou jsem tuhle nenávist okusil taky a teda brrr, je to docela hnus. Je to šílený, že vám vrazí kudlu do zad někdo, o kom si myslíte, že ho znáte. Ještě horší je, když je to jak rána z čistého nebe. Nepovažuju se za nějak agresivní povahu, takže jsem se s touhle nenávistí nedokázal popasovat nějak rychle a jednorázově a prostě to ze mě během let muselo vyprchávat. Jednu dobu jsem fakt nevěděl, co bych dělal, kdybych Ivetu potkal, naštěstí k tomu tedy nedošlo. Je možné, že jsem kvůli tomu přišel o nějaký ten třídní sraz, ale už to snad skoro vyprchalo. Bylo to drsné uvědomění si, že je vlastně hrozně těžké věřit druhým. Nějakou dobu jsem nevěřil zkrátka nikomu. Pak jsem ale došel k tomu, že úplně solo zase fungovat neumím, takže jsem opatrně určitým lidem věřit začal (nepřejte si mě, jestli důvěru zklamete). Taky se snažím víc přemýšlet nad tím, že vzájemná důvěra mezi lidmi není samozřejmá a je drahá. Ne že by byla na prodej, ale její cena je nevyčíslitelná. Dále je také dobré počítat s tím, že nějaká taková zrada v životě přijít může, i když na to se připravuje opravdu těžko.

Ke konci mám ještě pár myšlenek.
1. Blázni versus normální lidé.
Co je vlastně normální? Je vůbec někdo, kdo je normální? Já došel k tomu, že jsme svým způsobem všichni nějak nenormální. Někdo vystupuje z řady víc, někdo zase méně, ale každý alespoň trochu. Možná to bude i tím, že taková nějaká řada (tedy normálnost) nemusí existovat. Abych to uzavřel: Není špatné nebýt normální.

Photo by MARK ADRIANE on Unsplash

2. Matfyz není špatná škola
Pravděpodobně je to všem jasné, ale nerad bych, aby zde došlo k nedorozumění, že bych si myslel, že matfyz je špatná škola. To v žádném případě. Naučil jsem se tam spoustu věcí a kdo ví, kde bych byl bez nich. Zároveň mám také ohromný respekt ke všem, kteří tempo matfyzu zvládnou. Smekám.

3. Jsem vděčný za FIT
Jsem rád, že jsem nakonec k rozhodnutí ukončení studia na matfyzu dospěl a hlavně jsem rád za to, že jsem poté zvolil FIT ČVUT. Takto zpětně ty 3 roky na této škole uplynuly docela rychle a myslím, že jsem se profesně dost posunul. Dokonce na to teď budu mít i papír, protože jsem úspěšně završil bakalářská studia. Jestli půjde vše podle plánů, tak bych zde později mohl představit bakalářku. Zatím nalákám alespoň tématem - Nástroj pro analýzu poslaneckých projevů (možná jsem spíš odradil).

4. USA 2017

I když nevyšla cesta až do Vancouveru, tak jsme se s Dejvem vydali do USA a bylo to nezapomenutelné a moc rád na to vzpomínám. Nebudu se tady rozepisovat (nějaké zápisy lze tady na blogu najít), odkážu alespoň na můj oblíbený příspěvek zde.

Celkově mi přišlo ohromně zajímavé prezentovat svůj úspěch skrze svůj neúspěch a nesoustředit se jen na ty úspěšné věci, ale odhalit i ty nepovedené, protože z těch se můžeme poučit, což může být někdy možná i cennější než snadný úspěch.

Úplně nakonec bych ještě chtěl zmínit, že tento vstup jsem zpracoval nejen z důvodu potřeby nějaké ventilace, ale také z důvodu vysvětlení některých věcí svému okolí a v neposlední řadě jako podporu těm, kteří si podobnou situací třeba procházejí. Také bych chtěl dát jasně najevo, že jsem popisoval subjektivní pocity a jde tedy o mojí interpretaci událostí.

Děkuji, že jste dočetli až sem, a přeju všem bezva den. 😉