Úvaha #3 Komunikace
Dlouho jsem přemýšlel, o čem bych chtěl napsat další úvahu. Pak jsem si uvědomil, že všechny věci okolo mě teď spojují problémy s komunikací, tak se dnes podíváme dorozumívání na zoubek.
Komunikace je tu s námi už velmi dlouho a stále se vyvíjí. Vývoj vidím hlavně v rychlosti a pak také v pestrosti výrazu, díky tomu se upřesňuje, co chceme vyjádřit.
Podívejme se třeba na sociální sítě a různé komunikátory. Zde je rychlost na vysoké úrovni. Ne nadarmo se tento způsob komunikace označuje jako real-time communication. S pestrostí je to ale trochu problém, protože jedna zpráva lze přečíst různými způsoby. Pro mě v tom dělají ještě větší mišmaš všemožné emotikony. Osobně bych si vystačil třeba s pěti. Kvůli těmto problémům dochází k nedorozuměním a celá komunikace přichází o efektivitu, místo které získala rychlost. Narážíme totiž na problém přímé a nepřímé komunikace.
Psaní zpráv přes internet je vlastně nástupcem posílání dopisů. Ty měly oproti komunikátorům problém v rychlosti a zároveň zde také mohlo dojít k nějakému nedorozumění. Proto si myslím, že byly nahrazeny modernějšími způsoby dorozumívání. Dopisy i komunikátory jsou zástupci nepřímé komunikace. Někde na rozhraní mezi přímou a nepřímou komunikací je hlasové spojení. V dnešní době máme telefonní spojení nebo internetové hovory. Zde už dojde k méně nedorozuměním. Máme tu ale nový problém. V době hovoru musí být oba účastníci ve stejnou chvíli u svého zařízení, což komunikaci tímto způsobem může někdy znesnadňovat. Dalším stupněm dál k přímé komunikaci je kontakt skrz videohovory. Zde už vidíme druhou stranu. Na druhou stranu je tato komunikace ještě méně dostupná v porovnání se standardním voláním. Někdy jsme totiž v situaci, kdy nechceme, aby nás druhý volající viděl. Jako příklad si můžeme uvést třeba slečnu, pro kterou by byl problém takto komunikovat, kdyby byla nenamalovaná. Posledním a nejpřímějším typem komunikace je komunikace reálná. Ta už tady na internetu moc známá není. Funguje to asi tak, že se dva nebo více lidí sebere a vyjde ven (stále lze venku přežít). Venku se sejdou na společném místě a konverzují. Výhodou je, že je zde nejmenší možnost neporozumění si, protože můžete použít i všemožnou gestikulaci.
V reálné komunikaci se nám taky typicky nestane, že nám druhá osoba neodpoví nebo aspoň z jejího pohledu víme, že se třeba na tohle ptát nemáme. Tím se vracíme ke komunikaci nepřímé. Zde je mnohem těžší zjistit, proč druhá strana nereaguje. U dopisů je viník jasný hned. Když jde o ztrácení věcí, tak Česká pošta nemá sobě rovného. Jak se říká: "Dnes podáte, zítra nemáte". Složitější to je s odpověďmi u všemožných messengerů. V dnešní době má většina těchto komunikátorů indikaci toho, zda druhá strana zprávu viděla. Dále taky pomáhá to, že vidíte, kdy byl adresát naposledy online. Obě věci ale lze různými způsoby obelstít, takže se na ně nelze spoléhat (v klidu, sám na ně často spoléhám taky). Aspoň pro mě neodpovězení po pár dnech už je podezřelé. Přes týden už mi to dost vadí, ale člověk neudělá nic. Dobře to říkal vyučující na matfyzu, který mě měl na počítačové sítě: "Když víte, že nemůžete hned odpovědět, tak napište aspoň krátkou zprávu, kdy odepíšete.". Měl pravdu a tohle by si měl vzít k srdci každý.
(Tak přesně tady jsem skončil v únoru 2018. Chtěl bych konečně tuto úvahu dokončit a myslím, že by bylo zajímavé nechat tu ten starý začátek, i když teda dnes bych to napsal jinak, ale aspoň můžeme vidět nějaký posun. Návaznost textu tady možná nebude dávat úplně smysl, protože fakt nevím, v čem jsem chtěl pokračovat, ale nějak to zvládneme. Pokračuju já z října 2019. Snad jsem už poslední časová verze mě, která tu píše.)
O komunikaci přemýšlím už dlouho. Před létem jsem měl třeba pocit toho, že zcela upřímná komunikace je nějaká utopie nebo nedosažitelný ideál, během léta jsem dospěl k tomu, že by to bylo možné a na přelomu léta a podzimu jsem zjistil, že to možné asi je, ale rozhodně ne pro každého.
Tak asi nějak od začátku. Ten z roku 2018 měl pravdu tehdy a je to pravda pořád. Lidé okolo mě mají z mého pohledu problémy v komunikaci. Já tak nějak doufám a věřím, že jedním z řešení je upřímná komunikace. Myslím tím, že tomu druhému prostě můžete a chcete říct vše a zároveň by to mělo platit v obou směrech. Je to ale možné mezi všemi dvojicemi lidí, kteří komunikují? Chtějí to vůbec všichni? Fungovalo by to? Rád bych na všechno odpověděl rozhodné ANO (bez 2011), ale NEVÍM je tak nejoptimističtější, co dokážu odpovědět.
Když jsem tuhle upřímnost zkoušel na širším spektru lidí, tak jsem narazil na problémy. Tak třeba lidem se nemusí váš názor líbit a to významně naruší další komunikaci, protože se můžou jednoduše naštvat. Dalším příkladem jsou lidé, kteří vaší upřímnosti zneužijí a věci, které jste jim řekli pak obrátí proti vám tím, že se vám smějí nebo vás nějak ponižují. Jsou zde i lidé, kteří si nevyposlechnou celou myšlenku a domyslí si vlastní příběh. Pak je ještě bomba, když tento domyšlený příběh šíří dál jako pravdivý a pak už třeba ani neví, jaká část je ta reálná. To jsou jen některé problémy, s kterými jsem se setkal. A tak si říkám, jestli mi tyhle věci za to stojí. Došel jsem k tomu, že nestojí. Jestli se v popsaných příkladech někdo našel, tak ho nijak nehaním. Prostě nám nevyhovuje stejný styl komunikace, to se stane. To ale přináší mnoho nových problémů. Platilo by například, že s každým člověkem se musí jednat trochu jinak (jo, vím, že jsem v tomhle fakt blesk).
Dává mi smysl, že každý má nějaký ideál komunikace (svůj jsem se tu tak průběžně snažil popsat). Když se tedy setkají dva lidé, kteří mají tento ideál různý, tak asi musí najít nějaké řešení mezi nebo nekomunikovat. Může se tu prokázat i síla osobnosti a jeden tomu druhému svůj styl vnutí i to je možné.
Takže s někým je potřeba se na stylu shodnout a s někým komunikovat vůbec nemusím. To by asi chtělo zavést nějakou kategorizace lidí podle tohoto kritéria. Já našel 3 kategorie:
1. Lidé, které si nevybíráme
Sem patří vlastně celá rodina. V drtivé většině případů s nimi komunikovat prostě musíme. S některými členy rodiny i obýváme společný domov, kde je hodně těžké nekomunikovat. Jako jo, jde to, ale opravdu hodně složitě. Pro blaho všech je tedy dobré spolu aspoň nějak základně vycházet.
2. Lidé, které si vybíráme tak napůl
Tuto skupinu bych demonstroval na příkladech: spolužáci, spoluhráči,... . Typicky se jedná o nějakou skupinu, které jste součástí a poté musíte do nějaké míry komunikovat se všemi. Můžete samozřejmě odejít z celé skupiny, ale třeba odchod ze školy si asi pořádně rozmyslíte. Když se vám s některým ze členů skupiny komunikovat nechce, tak se můžete snažit ignorovat (z vlastní zkušenosti můžu říct, že třeba ve škole to v drtivé většině případů funguje), ale najdou se momenty, které se odignorovat nedají a můžeme říct, že ignorace je vlastně taky typ komunikace.
3. Lidé, které si vybíráme
Zde jsou lidé, které bychom mohli vlastně skoro instantně hodit přes palubu (a s některými to i děláme). Mohlo by se zdát, že je to vlastně skupina, která je nám nejvzdálenější, ale to bych určitě neřekl. Udržet se v této skupině je úkol obtížný, proto je potřeba si dlouhodobých členů této kategorie vážit.
Chtělo by to nějak zakončit. No tak dospěl jsem teda k tomu, že ne s každým lze komunikovat 100% na rovinu. V tomto roce jsem si ověřil, že existují lidé, s kterými se mohu bavit úplně na rovinu a nenaštvou se nebo tak něco. Dalším osobním zjistěním je to, že jich je málo a musím si jich hodně vážit. Teď akorát nevím, jak otevřený být tady na blogu, který beru jako místo, kde mám svůj vlastní prostor a na jednu stranu si tu mužů psát, co chci. Na druhou stranu to zase může číst, kdo chce a ne každý je na stejné komunikační vlně. No uvidím(e), asi budu dál tak nějak balancovat, ale určitě to nějak dopadne. 😉
PS: Poslední úpravy dělám koncem listopadu 2019. Prosím sám sebe, ať to neprotahuju až do prosince.
PPS: Tomu jsi přece ani sám nevěřil 😃
 |
Podívejme se třeba na sociální sítě a různé komunikátory. Zde je rychlost na vysoké úrovni. Ne nadarmo se tento způsob komunikace označuje jako real-time communication. S pestrostí je to ale trochu problém, protože jedna zpráva lze přečíst různými způsoby. Pro mě v tom dělají ještě větší mišmaš všemožné emotikony. Osobně bych si vystačil třeba s pěti. Kvůli těmto problémům dochází k nedorozuměním a celá komunikace přichází o efektivitu, místo které získala rychlost. Narážíme totiž na problém přímé a nepřímé komunikace.
Psaní zpráv přes internet je vlastně nástupcem posílání dopisů. Ty měly oproti komunikátorům problém v rychlosti a zároveň zde také mohlo dojít k nějakému nedorozumění. Proto si myslím, že byly nahrazeny modernějšími způsoby dorozumívání. Dopisy i komunikátory jsou zástupci nepřímé komunikace. Někde na rozhraní mezi přímou a nepřímou komunikací je hlasové spojení. V dnešní době máme telefonní spojení nebo internetové hovory. Zde už dojde k méně nedorozuměním. Máme tu ale nový problém. V době hovoru musí být oba účastníci ve stejnou chvíli u svého zařízení, což komunikaci tímto způsobem může někdy znesnadňovat. Dalším stupněm dál k přímé komunikaci je kontakt skrz videohovory. Zde už vidíme druhou stranu. Na druhou stranu je tato komunikace ještě méně dostupná v porovnání se standardním voláním. Někdy jsme totiž v situaci, kdy nechceme, aby nás druhý volající viděl. Jako příklad si můžeme uvést třeba slečnu, pro kterou by byl problém takto komunikovat, kdyby byla nenamalovaná. Posledním a nejpřímějším typem komunikace je komunikace reálná. Ta už tady na internetu moc známá není. Funguje to asi tak, že se dva nebo více lidí sebere a vyjde ven (stále lze venku přežít). Venku se sejdou na společném místě a konverzují. Výhodou je, že je zde nejmenší možnost neporozumění si, protože můžete použít i všemožnou gestikulaci.
V reálné komunikaci se nám taky typicky nestane, že nám druhá osoba neodpoví nebo aspoň z jejího pohledu víme, že se třeba na tohle ptát nemáme. Tím se vracíme ke komunikaci nepřímé. Zde je mnohem těžší zjistit, proč druhá strana nereaguje. U dopisů je viník jasný hned. Když jde o ztrácení věcí, tak Česká pošta nemá sobě rovného. Jak se říká: "Dnes podáte, zítra nemáte". Složitější to je s odpověďmi u všemožných messengerů. V dnešní době má většina těchto komunikátorů indikaci toho, zda druhá strana zprávu viděla. Dále taky pomáhá to, že vidíte, kdy byl adresát naposledy online. Obě věci ale lze různými způsoby obelstít, takže se na ně nelze spoléhat (v klidu, sám na ně často spoléhám taky). Aspoň pro mě neodpovězení po pár dnech už je podezřelé. Přes týden už mi to dost vadí, ale člověk neudělá nic. Dobře to říkal vyučující na matfyzu, který mě měl na počítačové sítě: "Když víte, že nemůžete hned odpovědět, tak napište aspoň krátkou zprávu, kdy odepíšete.". Měl pravdu a tohle by si měl vzít k srdci každý.
 |
O komunikaci přemýšlím už dlouho. Před létem jsem měl třeba pocit toho, že zcela upřímná komunikace je nějaká utopie nebo nedosažitelný ideál, během léta jsem dospěl k tomu, že by to bylo možné a na přelomu léta a podzimu jsem zjistil, že to možné asi je, ale rozhodně ne pro každého.
Tak asi nějak od začátku. Ten z roku 2018 měl pravdu tehdy a je to pravda pořád. Lidé okolo mě mají z mého pohledu problémy v komunikaci. Já tak nějak doufám a věřím, že jedním z řešení je upřímná komunikace. Myslím tím, že tomu druhému prostě můžete a chcete říct vše a zároveň by to mělo platit v obou směrech. Je to ale možné mezi všemi dvojicemi lidí, kteří komunikují? Chtějí to vůbec všichni? Fungovalo by to? Rád bych na všechno odpověděl rozhodné ANO (bez 2011), ale NEVÍM je tak nejoptimističtější, co dokážu odpovědět.
Když jsem tuhle upřímnost zkoušel na širším spektru lidí, tak jsem narazil na problémy. Tak třeba lidem se nemusí váš názor líbit a to významně naruší další komunikaci, protože se můžou jednoduše naštvat. Dalším příkladem jsou lidé, kteří vaší upřímnosti zneužijí a věci, které jste jim řekli pak obrátí proti vám tím, že se vám smějí nebo vás nějak ponižují. Jsou zde i lidé, kteří si nevyposlechnou celou myšlenku a domyslí si vlastní příběh. Pak je ještě bomba, když tento domyšlený příběh šíří dál jako pravdivý a pak už třeba ani neví, jaká část je ta reálná. To jsou jen některé problémy, s kterými jsem se setkal. A tak si říkám, jestli mi tyhle věci za to stojí. Došel jsem k tomu, že nestojí. Jestli se v popsaných příkladech někdo našel, tak ho nijak nehaním. Prostě nám nevyhovuje stejný styl komunikace, to se stane. To ale přináší mnoho nových problémů. Platilo by například, že s každým člověkem se musí jednat trochu jinak (jo, vím, že jsem v tomhle fakt blesk).
Dává mi smysl, že každý má nějaký ideál komunikace (svůj jsem se tu tak průběžně snažil popsat). Když se tedy setkají dva lidé, kteří mají tento ideál různý, tak asi musí najít nějaké řešení mezi nebo nekomunikovat. Může se tu prokázat i síla osobnosti a jeden tomu druhému svůj styl vnutí i to je možné.
Takže s někým je potřeba se na stylu shodnout a s někým komunikovat vůbec nemusím. To by asi chtělo zavést nějakou kategorizace lidí podle tohoto kritéria. Já našel 3 kategorie:
1. Lidé, které si nevybíráme
Sem patří vlastně celá rodina. V drtivé většině případů s nimi komunikovat prostě musíme. S některými členy rodiny i obýváme společný domov, kde je hodně těžké nekomunikovat. Jako jo, jde to, ale opravdu hodně složitě. Pro blaho všech je tedy dobré spolu aspoň nějak základně vycházet.
2. Lidé, které si vybíráme tak napůl
 |
3. Lidé, které si vybíráme
Zde jsou lidé, které bychom mohli vlastně skoro instantně hodit přes palubu (a s některými to i děláme). Mohlo by se zdát, že je to vlastně skupina, která je nám nejvzdálenější, ale to bych určitě neřekl. Udržet se v této skupině je úkol obtížný, proto je potřeba si dlouhodobých členů této kategorie vážit.
Chtělo by to nějak zakončit. No tak dospěl jsem teda k tomu, že ne s každým lze komunikovat 100% na rovinu. V tomto roce jsem si ověřil, že existují lidé, s kterými se mohu bavit úplně na rovinu a nenaštvou se nebo tak něco. Dalším osobním zjistěním je to, že jich je málo a musím si jich hodně vážit. Teď akorát nevím, jak otevřený být tady na blogu, který beru jako místo, kde mám svůj vlastní prostor a na jednu stranu si tu mužů psát, co chci. Na druhou stranu to zase může číst, kdo chce a ne každý je na stejné komunikační vlně. No uvidím(e), asi budu dál tak nějak balancovat, ale určitě to nějak dopadne. 😉
PS: Poslední úpravy dělám koncem listopadu 2019. Prosím sám sebe, ať to neprotahuju až do prosince.
PPS: Tomu jsi přece ani sám nevěřil 😃
Tohle téma by žádalo daleko větší a širší rozbor. I když, na druhou stranu, sám jsem hlasoval pro to, že nejsem spokojen s komunikací a stejně s tím nic nenadělám. Tak jestli by to vůbec mělo smysl to víc rozebírat, když mi přijde, že s tím nic neuděláme, protože člověka fakt asi bohužel nezměníš, pokud opravdu v srdci nechce...
OdpovědětVymazatOno to jde dost ruku v ruce s tím, že se lidi prostě neumí bavit face to face. Prostě jsme zvyklí si psát a tak dále. Jako já sama komunikuji hodně, dělám to prakticky na denní bázi a preferuji osobní rozhovor. Nebo aspoň třeba po online kameře. Ale spousta lidí si raději vypisuje na WhatsAppu. Jenže takhle by chtěli dělat třeba i pohovor. Jako to mi z toho pak fakt tečou nervy a uklidní mě až červený Krupa Kratom.
OdpovědětVymazat