USA 2019 #24 (27.7.) Hele letadlo a naše

Poslední dva dny budou asi krátké, protože je to "jen" cesta domů, ale tak chci mít pěkně každý den v blogu.

Ráno jsme lehce dobalili a vydali se na cestu. Před poslední cestou metrem jsme zjistili, že nejsou jen jednodolarové bankovky ale i mince, což bylo minimálně pro mě dost překvapení. Tak mám aspoň pěkné mince na památku. Metro bylo bez problému a letištní dráha také. Na letišti jsme měli pár hodin, které jsme strávili na WiFi na terminálu 5 (tip na nejlepší WiFi ze všech terminálů na JFK). Nudné čekání nám narušila paní, která neuměla tahat kufr na kolečkách. Možná byla unavená z letadla. Možná měla nějaký mentální problém. Ale byla to zajímavá podívaná. Kufr měl dvě kolečka a musel se tahat tedy v jednom určitém směru, ale paní bohužel ani jednou tento směr netrefila a tahala své zavazadlo bez pomoci koleček. Všiml si toho letištní zaměstnanec a ochotně ji pomohl a nastavil jí kufr správným směrem. Trvalo to asi 3 vteřiny a kufr byl zase na špatné straně. Pohled pomocníka byl poté dost zoufalý a šlo z něj číst "Té už není pomoci."

Já jsem kufr vezl, jak se má. Zavadlo jsem měl naštěstí přesně v limitu, takže jsme mohli pokročit dál. Kontroly proběhly v pořádku. Trochu mě zarazilo množství zaměstnanců, kteří byli přítomni u procesu přístupu do části s jednotlivými gaty. Za každou kontrolou vždy bylo několik lidí, kteří jen rovnali fronty podle toho, kde bylo zrovna trochu volněji. To mi přišlo docela zbytečné, protože lidé chodí stejně tam, kde je volno, ale tak jejich boj, že jo.

Naletadlení (podle nalodění samozřejmě) proběhlo taky dobře. Teda už jsme si začali uvědomovat, že nám to končí. Hlavně když se kolem nás rozsedla česká rodinka. Děti rozmazlený a mám velké podezření, že otec rodiny dost nechutně prděl. Já naštěstí docela brzo usnul.